Sen Tamerlanův.

Sen Tamerlanův.
Před svojí smrtí Tamerlan měl tento divný sen: do dálky táh’ se dlouhý lán, on na něm natažen. A obrovský kmet před ním stál, půl člověk a půl duch, plál jeho zrak skrz vousů mrak, dlaň jeho tiskla pluh. „Kdo jsi?“ děl vládce. „Boží soud,“ děl přelud; „slyš mou zvěst: jak prokletí jde v zápětí za výrokem mým trest.“ A v nářku tom jak zněl by hrom, pluh na vládce kles’ hruď, a jako v pláň, neznámá dlaň tam ryla: Proklet buď! [9]
A ňadry jeho brázdu táh’, ač svíjel se a třás’, a šlo to hloub, ač každý kloub mu praskal, vstával vlas. Po jedné brázdě druhou zas s touž důkladností táh’, a z klína zrní házel v ráz v těch brázd krvavý nach. A nežli třetí brázdu vryl, juž z první osení se zelenalo vesele a v čilém vlnění. A čtvrtou nežli dooral, juž kýval plný klas, a oráč dál se s pluhem bral vždy znova hloub a zas. Vždy na novo jak olovo tek’ do brázd horký pot, a do ňader vždy hlouběji ryl pluhu ostrý hrot. A celé tělo vladaře juž vrostlo do země, a v červánek si skřivánek pěl nad ním dojemně. 10 A zlaté klasy šuměly, to jeden chvit a třpyt, a rostly víc v sta, ve tisíc, vždy výš až nad blankyt. A Tamerlan kde srdce měl, zkad hrůza šla a děs, tam šedavá si pěnkava své hnízdo tkala dnes. A zkad krvavé myšlénky se draly v divý rej, tam vlčí mák čněl do oblak va v nach svůj halil jej. Když celý obzor zaplavil těch zlatý klasů vír, svou práci oráč zastavil, v své duši cítíl mír. Na mezi pak na pluh svůj sed’, jenž jako slunce plál, a do čtyř úhlů zvolal v svět: „Já jediný jsem král!“ 11