Před svojí smrtí Tamerlan
měl tento divný sen:
do dálky táh’ se dlouhý lán,
on na něm natažen.
A obrovský kmet před ním stál,
půl člověk a půl duch,
plál jeho zrak skrz vousů mrak,
dlaň jeho tiskla pluh.
„Kdo jsi?“ děl vládce. „Boží soud,“
děl přelud; „slyš mou zvěst:
jak prokletí jde v zápětí
za výrokem mým trest.“
A v nářku tom jak zněl by hrom,
pluh na vládce kles’ hruď,
a jako v pláň, neznámá dlaň
tam ryla: Proklet buď!
A ňadry jeho brázdu táh’,
ač svíjel se a třás’,
a šlo to hloub, ač každý kloub
mu praskal, vstával vlas.
Po jedné brázdě druhou zas
s touž důkladností táh’,
a z klína zrní házel v ráz
v těch brázd krvavý nach.
A nežli třetí brázdu vryl,
juž z první osení
se zelenalo vesele
a v čilém vlnění.
A čtvrtou nežli dooral,
juž kýval plný klas,
a oráč dál se s pluhem bral
vždy znova hloub a zas.
Vždy na novo jak olovo
tek’ do brázd horký pot,
a do ňader vždy hlouběji
ryl pluhu ostrý hrot.
A celé tělo vladaře
juž vrostlo do země,
a v červánek si skřivánek
pěl nad ním dojemně.
A zlaté klasy šuměly,
to jeden chvit a třpyt,
a rostly víc v sta, ve tisíc,
vždy výš až nad blankyt.
A Tamerlan kde srdce měl,
zkad hrůza šla a děs,
tam šedavá si pěnkava
své hnízdo tkala dnes.
A zkad krvavé myšlénky
se draly v divý rej,
tam vlčí mák čněl do oblak
a v nach svůj halil jej.
Když celý obzor zaplavil
těch zlatý klasů vír,
svou práci oráč zastavil,
v své duši cítíl mír.
Na mezi pak na pluh svůj sed’,
jenž jako slunce plál,
a do čtyř úhlů zvolal v svět:
„Já jediný jsem král!“