Česká duma.

Česká duma.
Oj, ty dumo česká, tajeplný smutku, žel, jen k slzám nutíš a tak málo k skutku! Kdo tě asi první, česká dumo, básnil? Posud nám po tobě zrak se nevyjasnil! Leží to, ach, leží na srdci co kámen, pálí to, ach, pálí v zraku jako plamen. Ku odboji náhle ruku mdlou to stiská, vzápětí však pouze jenom hruď si stýská. Oj, ty dumo česká, kdo byl otcem tobě? Jsme tu pod tvou tíží jak pod hlínou v hrobě. Stahuje to hrdlo, na prsou to dusídusí, a ta ústa přec jen zpívat, zpívat musí! [5] Jako lehký mráček, sotva stopu nechá, táhla’s jistě poprv hlavou otce Čecha. Rostla jsi a houstla jako chmura tmavá, když věznila Přimda kněze Soběslava. Byla’s jako mračno v postrach všemu ptactvu v srdcích Přemyslovců – láska ku cizáctvu. Ale jako příkrov s Bílé vstala’s hory, národ pod tvým tlakem dvě stě let byl chorý. V pohár skanula jsi, v slzách planula jsi, ze všech větrů do Čech, dumo, vanula jsi! Otrávila’s píseň, na srdce nám lehla, po pláních a hvozdech černým stínem šlehla. Nejhloub ovšem má tě v duši sedlák český – Dumo! kdy jen z tebe zářné šlehnou blesky? 6