Ve výhně lesku zářivém
já prudce buším kladivem,
já vyňal hmotu z lůna hor
a za kštici chyt’ meteor,
mnou začal člověk býti!
Co země, nebes nádhera?
Kůl, kladivo a sekera,
toť první páky žití!
Na břehu seděl jsem v rákosí,
poslouchal, co písní nanosí
tam ptáci,
a stromů šum a proudů spád
a ptáků zpěv se posavad
v mou duši vrací,
a v světlý den a večer tmavý
mi šumí kolem hlavy
ten nápěv smavý.
Do stínů strmých bananů
má žena vyšla ze stanu;
šleh ohně pad’ jí na čelo,
na prsu nahém viselo
a pilo moje dítě,
a výhně blesk a ran mých třesk
mu vzňaly v malých očích lesk,
lesk jitra na usvítě.
Co dumám skloněný nad vodu,
ve očích blankytu lahodu,
laň bílá
má dcera, přišla, vánku let,
a s retů mých vzal její ret
vše, co má duše snila!
A po čem srdce tak práhlo,
do korun stromů to sáhlo,
v nich písní táhlo.
Jak žehnám nebi, že jsem živ!
pod rukou denně sterý div
mi klíčí jako v pralese,
kam přes noc poupat nanese
máj, sladký země vládce.
Co ty jsi? – Pila! Co ty? – Rýč!
a ty? – Já řetěz! – Ty? – Já klíč!
ó věčná radost práce!
Nadšení, radosti, kouzla ples!
Písní mou zvoní juž celý les
i řeka,
jí šumí třtina, jí cvrčí hmyz,
do jilmů korun a stříbrných bříz
do hrdla ptáků stéká!
Čím ty zníš? – Naděje zvěstí!
Tebou se musí v svět snésti
modrý pták štěstí!
Les vymýtěn jak bodláčí,
jdu dále, svět mi nestačí,
před jitrem pustých na ladách
jsem pluhem první rýhu táh’,
v noc stavím město z kovu;
lev, tygr, orel, hyena,
vše pod mým šípem zastená,
vždy bohat chodím z lovu.
Všecko, co znělo v mé paměti,
vlíbal jsem v rty svému dítěti
tak tiše!
A celičký můj život byl,
jak mír a poklid bych jen pil,
a vesmír byl má číše.
Já zpíval ve dne i v noci,
lev s tygrem ke mně krotcí
šli jako k otci.
Ten v písně rhytmu a ten v kladiv ruchu
dvě křídla tvořili ti, lidský duchu!
ó kdybys oběma ty stejně vládnout uměl,
líp velké básni té bys porozuměl,
jež, tmy a záře chaos, v noc se řítí,
a sluje dějiny a sluje žití!
Ó slepé fatum, že jen básník tuší,
proč v souzvuk vždycky nesplývá pěst s duší,
proč obě křídla nerozpnou se v shodě,
to po myšlénce a to po svobodě,
že lidský čin jen darmo hledá štěstí
a píseň jest jen marnou jeho zvěstí?!