Tma osudu jak balvan na nás leží;
krok za krokem a k prsoum svislou hlavu,
zrak neurčitý mhou prohlédá stěží:
tak jdeme žitím jako na popravu.
A jestli náhle blesk v to temno slítne,
kmit jeho mdlý nás v propasti jen sráží,
a jestli ve tmách ruka ruku chytne,
to demonů boj ráje na zápraží.
Snad ze soucitu jakés božství cizí
ve srdcích rozžehlo nám plamen sporý –
leč nadšení žár záhy bledne, mizí,
jak roztříštěné nocí meteory...
Ó rci, kam jdeme? Z hlubin nekonečna,
kde zanikají prostory a časy,
v mou duši vniká melodie věčna,
v mou duši zvoní tajuplné hlasy.
Tu jeden slyším, z propasti jak volá,
a druhý v mojí ozývá se hrudi,
jak za kamenem na vodě jdou kola,
a v duši mé se spící anděl budí.
Zřím malou jizbu; krb se leskne v zlatu,
v okénka mechu spí svit luny slabý,
a v přítmí jeho, v píseň kolovratů,
jak zlatá nit se řinou zvěsti báby.
Já v duši nosil tuto hudbu snivou,
ten příval tónů z elegie stkaný,
až jiný hlas mne unes písní divou –
hoj, to byl prales vichrem rozpoutaný!
Ó Šumavo! ó úvaly! ó taje!
číš tvojich dum se v duši mojí pění,
tvým hlaholem v mém nitru vzrostly báje,
jak z dračích zubů obří pokolení.
Kam hodila mne náhle žití vlna?
Já zoufal již; tu náhle divým tryskem
v mé srdce sletla vřava tajuplná,
jak vítr v harfu, jež zaváta pískem.
Hlas moře náhle padnul v duši moji,
jak blesk na sosnu zadumanou v mlze,
jak racek na stožár ve vichru boji,
já slyším ho a sotva tajím slze.
Hlas oceanu, to jest vykoupení,
to zvuky země ovanutá věčnost,
to hymna prostoru, jíž konce není,
to jásot vesmíru, to nekonečnost!
Hlas kolovratů v dětství sny mne láká,
hlas pralesů mně božství odhaluje,
však moře hlasy – a juž letem ptáka
v svůj domov duše, v nekonečnost pluje!
Ó tajné hlasy! odkud v naše nitro
jak Bethlema zpěv, jako chorál spásy?
V noc našich pochyb svítá vámi jitro,
v němž vchází slunce nadšení a krásy!
Ó hlasy tajné, v drsnou stezku žití
jste prismatem, v němž ideal se láme,
až barvy duhové nám do snů svítí,
až věříme, že boha v sobě máme!
Ve zvuku vašem zas v svou sílu věřím,
jak padající anděl hvězd se chytám,
svou mělkou nudu vaší hloubkou měřím
a v noci trudů svých lesk zoře vítám!