NANEBEVSTOUPENÍ
Od země zdvih’ se, do oblaků mizel,
u konce byla luzná pohádka;
co zbylo, vzpomínka jen přesladká,
dvojnásob doleh’ žití těžký svízel.
A touha teskná, jež se nesla za ním,
v oblacích ztrácela se jako pták
a zraky zaslzené nejinak,
co tělo zmíralo tím vroucím přáním.
Až zmizel za oblaku skvoucí clonou,
jak v záři úsvitu by mizel sen
a za ním, střízliv, přicházel by den,
v němž naděje se ztrácejí a tonou!
Jsou oblaka už za ním uzavřena,
pohasla záře, zakřik’ všední ruch
a naplňoval svojí vřavou vzduch
a stíral sladkost předrahého jména. –
Však mysli jejich silnější jsou více
a navždycky už zakotvily v něm,
tvář vznícenou, jak květy za sluncem,
z údolí slz dál za ním vznášejíce.
44