Královna Ema.

Jaroslav Vrchlický

Král Ethelbert ve hoři zlém ni rady, útěchy nemá, vše marné prosby s hrozbami, jak led jest královna Ema. Od něho žije dvacet mil na hradě, jenž schýlen k moři, a oba se trápí v samotě, a oba hynou v hoři. Dnes povolal král radu svou, v kamenné usedli síni: Tu otec Emy, starý Sver, jenž oči vždy rukou si stíní, tu Etfrid a tam Gutlack stál a všecky úžas jímá, když Ethelbert jim představil legata papeže z Říma. Pak na trůn seda nemluvil a všickni stáli němi, a ze všech strach měl největší Sver starý, otec Emy. I pravil král: „Mne tresci bůh, však nevím jiné si rady, když musím žít a v ruce své mít pevně otěže vlády: Sněm poručiž, žena se ke mně zpátky vrátí, neb legát římský musí hned k rozvodu souhlas mi dáti. Chci syna mít, jsem člověk též, jsem král, chci následníka –“ Kol ticho. Sveru do srdce to každé slovo jak dýka. On věděl, v hradu nad mořem proč sama královna žije, zřel legataa viděl sněm a nezvednashrblé šije. On věděl, po prvním porodu že řeklaó slova kletá! nechci více matkou být za všecky poklady světa! V tom tichu venku zazní pláč a lehké kroky jak ptačí, a dveře juž se rozletnou a královna Ema sem kráčí. purpur bedra nekryje, ni vínek vlasy zlaté, je bosa, v říze žíněné, a bílé ruce spjaté. Na bohatých kadeřích jak stíny popel leží a pláče, k trůnu kráčí blíž a mluví zvolna, stěží: , pane, těžce hřešila, ach, odpusť vinu moji! Ne královna, jen hříšnice před tebou v pláči tu stojí. Bůh smiloval se nade mnou, anděla poslal mi v snění, a byl to hrozný, smutný sen a jaké probuzení! dlouhou chodbou šla, dalekou, tam vlhko, chlad a plíseň, a při tom zvučela duší mou ta od kolébky píseň. Ta píseň, již jsem zpívala, když Erich, děcko sladké, usínal mými před zraky ach štěstí naše krátké! A chodbou tou jsem bloudila, děs honil mne kol plaše, tu v koutě stálo plačící to mrtvé dítě naše! Tak bledé, smutné, zsinalé své útlé spínalo ruce a dělo: ,Nevíš, matičko, v jaké tu umírám muce! Ó, vyveď mne z chodby ven, mne po světě se stýská, zde nemám psa, ni sokola, ni přilbu, která se blýská. Zde žiju sám, jím samotu a piju k své slzy, a jestli mne odsud nevezmeš, tu umru na věky, brzy.‘ vzbudila se, pane můj, pláč přemohmne a rázem jsem vzchopila se, byla noc, a hvězdy padaly na zem. A šla pěšky dvacet mil při záře severní lesku, a modlila se, slzami jsem k tobě značila stezku. Teď stojím zde, zříš slzy i popel na mém vlase, ach, odpusť, milujženou tvou i matkou chci být zase!“ Král skočil s trůnu, objal ji a jásot zazněl síní, svým očím starý Sver nevěří a stále rukou je stíní. Pak vykřikl: „Ó dcero !“ a zrak mu radostí svítí, za všecky světa poklady ty nechceš matkou býti. A pravdu díš. – Co poklady širého světa kraje, však pro dítějen pro dítě! neb dítě poklad je z ráje!“

Patří do shluku

vzpomínka, odříkání, touha, mládí, sen, beznaděj, zapomnění, smutek, vzpomínat, teskný

911. báseň z celkových 1094

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. STÁRNOUCÍ GOETHE (František Zavřel)
  2. II. „Jenž na nebe vstoupiti ráčil.“ (Xaver Dvořák)
  3. Zvoleňská mýť a modříny husté; (Josef Holý)
  4. FRAGMENTY Z „BDĚNÍ“ (Božena Benešová)
  5. None (Emanuel Miřiovský)
  6. Data fata secutus. (Jaroslav Vrchlický)
  7. Ballada o dceři krále Jana. (Augustin Eugen Mužík)
  8. Žena. (Josef Václav Sládek)
  9. Mors. (Jaroslav Vrchlický)
  10. Z rumů. (Hanuš Věnceslav Tůma)