Král Ethelbert ve hoři zlém
ni rady, útěchy nemá,
vše marné prosby s hrozbami,
jak led jest královna Ema.
Od něho žije dvacet mil
na hradě, jenž schýlen k moři,
a oba se trápí v samotě,
a oba hynou v hoři.
Dnes povolal král radu svou,
v kamenné usedli síni:
Tu otec Emy, starý Sver,
jenž oči vždy rukou si stíní,
tu Etfrid a tam Gutlack stál
a všecky úžas jímá,
když Ethelbert jim představil
legata papeže z Říma.
Pak na trůn sed’ a nemluvil
a všickni stáli němi,
a ze všech strach měl největší
Sver starý, otec Emy.
I pravil král: „Mne tresci bůh,
však nevím jiné si rady,
když musím žít a v ruce své
mít pevně otěže vlády:
Sněm poručiž, ať žena má
se ke mně zpátky vrátí,
neb legát římský musí hned
k rozvodu souhlas mi dáti.
Chci syna mít, jsem člověk též,
jsem král, chci následníka –“
Kol ticho. Sveru do srdce
to každé slovo jak dýka.
On věděl, v hradu nad mořem
proč sama královna žije,
zřel legata – a viděl sněm
a nezved’ nashrblé šije.
On věděl, po prvním porodu
že řekla – ó slova kletá!
já nechci více matkou být
za všecky poklady světa!
V tom tichu venku zazní pláč
a lehké kroky jak ptačí,
a dveře juž se rozletnou
a královna Ema sem kráčí.
Jí purpur bedra nekryje,
ni vínek vlasy zlaté,
je bosa, v říze žíněné,
a bílé ruce má spjaté.
Na bohatých jí kadeřích
jak stíny popel leží
a pláče, k trůnu kráčí blíž
a mluví zvolna, stěží:
„Já, pane, těžce hřešila,
ach, odpusť vinu moji!
Ne královna, jen hříšnice
před tebou v pláči tu stojí.
Bůh smiloval se nade mnou,
anděla poslal mi v snění,
a byl to hrozný, smutný sen
a jaké probuzení!
Já dlouhou chodbou šla, dalekou,
tam vlhko, chlad a plíseň,
a při tom zvučela duší mou
ta od kolébky píseň.
Ta píseň, již jsem zpívala,
když Erich, děcko sladké,
usínal mými před zraky –
ach štěstí naše krátké!
A chodbou tou jsem bloudila,
děs honil mne kol plaše,
tu v koutě stálo plačící
to mrtvé dítě naše!
Tak bledé, smutné, zsinalé
své útlé spínalo ruce
a dělo: ,Nevíš, matičko,
v jaké tu umírám muce!
Ó, vyveď mne z té chodby ven,
mne po světě se stýská,
zde nemám psa, ni sokola,
ni přilbu, která se blýská.
Zde žiju sám, jím samotu
a piju k ní své slzy,
a jestli mne odsud nevezmeš,
tu umru na věky, brzy.‘
Já vzbudila se, pane můj,
pláč přemoh’ mne a rázem
jsem vzchopila se, byla noc,
a hvězdy padaly na zem.
A já šla pěšky dvacet mil
při záře severní lesku,
a modlila se, slzami
jsem k tobě značila stezku.
Teď stojím zde, zříš slzy mé
i popel na mém vlase,
ach, odpusť, miluj – ženou tvou
i matkou chci být zase!“
Král skočil s trůnu, objal ji
a jásot zazněl síní,
svým očím starý Sver nevěří
a stále rukou je stíní.
Pak vykřikl: „Ó dcero má!“
a zrak mu radostí svítí,
„za všecky světa poklady
ty nechceš matkou býti.
A pravdu díš. – Co poklady
širého světa kraje,
však pro dítě – jen pro dítě!
neb dítě poklad je z ráje!“