Pod zeleným vrškem v dole
červená se máků pole –
pole máků v plném květě –
usnula tam v parném letě.
Kol hlavy moře vlní se květů
duchové spánku v laškování,
paprsky slunka v kouzelném letu,
čarné sny lejí v její skráni.
Přistoupil král k ní ve zlatém hávu –
nad čelem hrdým démantův blesk: –
„Pojď trůnu mého sdíleti slávu!“ –
– „Nevábí mě tvé koruny lesk.“
Přistoupil vojín s hrdinnou zbraní: –
„Ždám tě rekovství za odměnu,
ocel má – hleď – co krve lpí na ní!“ –
– „Srdce mé žádá sladčí cenu.“
A přišel lovec z hluboka lesů –
blesky jen sršel temný mu zrak: –
„Sleduj mě v říš mou divokých plesů!“ –
– „Hrůza mi z tebe – nechej mě tak.“
A přišel pastýř s úsměvem v líci,
mladinký jara co první květ: –
„Tam můj stan lásky, pojď mi jej stříci!“ –
– „Nepoutej srdce, volný mi let.“
A přišel pěvec s vavřínem ve vlasu,
na čele bohů milosti znak,
chvěly se struny v čarovném jasu,
nadchnutím božským plápolal zrak.
Zachvěly struny v sladkém se zvuku
jak siren svodný, lákavý zpěv,
zachvělo srdce v bouřném se tluku,
ve líci prudce vzplanula krev.
Mocněji lijí tony se divé,
jak by to vášní zpěněný proud,
ve vír svůj strhne to srdce tklivé –
ke vzporu kdo slabou sílu můž’ pnout?
Ve mysli vše jí splynulo temně
tony i city v zmatenou síť –
a k nohoum jeho vrhla se němě –
– krasší si lavřín můž’ pěvec snít?
A klesla harfa z pěvcovy ruky,
ústem svým její posvětil ret,
na srdci srdce zaplály tluky –
a v nivec zmizel celičký svět.
Divná s ní se stala změna,
bloudila jak omámena,
v srdci tajné, němé boly –
usnula – v makovém poli. –