Před půlnocí on s lože vstal,
jak opilý v svých ležel snech,
v dlaň třesoucí se kahan vzal,
slyš! – cos to šustlo v čalounech,
teď ve skříni to prasklo tam,
teď znělo to jak šalebný smích,
teď kvil nad ložem v nebesích...
„Tak půjdem, ať se podívám,
co dělají as moji vězňové,
líp usnu, až se přesvědčím!“
A šerem chodby sloupové
táh jeho stín se nahrblý,
krok šouravý a mdlý!
Vyzáblou rukou zacláněje
svit kahanu zřel v stínů reje,
tančící před ním vpřed i zad,
spěl v chvatu jak moh’ největším.
„Jen proto, bych moh’ lépe spát,
jdu – však se plně přesvědčím!“
„Strýc Daněk tu, tam kmotr kat,
můj lékař, dobrý alchymist,
stý lektvar již by svařil rád
na slovo mé – však já jsem čist.
Mne chrání sama Panna svatá,
jed každý v léku magistra
svou mocí oslabiti chvátá,
na posměch toho velmistra!
Co číší přítel Daněk vypil,
jak hlomozně si chrápe dnes,
můj kat se dvakrát nedovtípil,
nač leb na bedrách dál by nes,
když nechápe? – Sta sluhů mám,
sta vasalů – jsem přece sám.
Sem kahan, ať se podívám,
co dělají teď moji vězňové,
líp usnu, až se přesvědčím!“
A dál se šoural chodby sloupové
příšerným šerem, v dáli, v šíř
jen stíny hrály, o pilíř
se rozčísly a v potopu
tmy splítaly se u stropu
a tančily... tam o svůj dřevec
snil opřen mnohý jihu syn,
ten sprostý žoldák, věčný pěvec
byl druhý – zná je – stín a stín...
„Však z pochyb já se vyléčím,
jak vězně uzřím klidně spát!“
Kol plaše zírá v před i v zad.
„Jdu – ať se plně přesvědčím!“
„Což kdyby jeden prch’? Snad – možná!
Pak jistě v spolku s ním byl ďas,
co platna modlitba má zbožná,
v níž jsem se jako třtina třás’?
Což kdyby jeden stajen v stínu
se vrhl s dýkou ze zadu
na šíj mou? – Inu, Hospodinu
jak libo – v malou náhradu
neklidu mého dal mi klid
a ještě zbyl mi zbožný cit...
jen spěte – všem se odvděčím...“
A v ruce kahan komíhavý,
spěl chodbou, prozkoumal kout tmavý.
„Jdu – ať se plně přesvědčím!“
„Jak na Styxu bych oct’ se v řece,
v té chodbě jdoucí spiral stem,
děs dýchá – železné tam klece
a v nich to úpí lačným rtem.
Ten chtěl mne vraždit otkou pluhu –
dnes železný má obojek,
ten hrát chtěl na mého si sluhu –
i pro tvou ctižádost mám lék,
dlíš v kolo vpleten, příteli;
s tebou jsme byli veselí
při poháru – dnes žízeň máš...
My dva tam utkali se sázkou...
Co chceš ty s železnou tam maskou
na tváři své? Vím, ty mne znáš,
jsme oba celkem na tom stejně.
Montfaucon v havranů svých hejně
již na tě řve: Jsi náš! Jsi náš!
Nechť mluví jižním podřečím,
má žízeň chlap ten patrně...
Víš, hlíza do tebe a mor...
Já pouštím zrno po zrně
na růženci – co vzpoura, vzdor!
Dál – však se plně přesvědčím!“
„Dva bratři – ruce v trdlici,
dva roztomilí královrazi
se tulí k sobě soptící
a jsou v své kleci celí nazí,
krev stéká s plecí, každý v plen
je vydán střečkům, šklebu žen
a slinám katů, štěku fen.
Teď lotři chrápou docela
jak pod perutí anděla –
ó, rozdíl mezi námi jest!
Zítra vám v trestu polehčím,
dnes trpte, hoši – dobře tak,
jsem stár a chorý – slábne zrak –
Dál – však se plně přesvědčím!“
„A ty máš býti upálena?
Jsi vskutku statná z lidu žena,
prs tuhý, vyzývavý bok.
Kdo tebe chyt a proč tě jal,
snad král by trochu pozahřál
své hnáty? – Tady stavím krok...
Pojď v lože mé!... Jest bez hnutí...
Což neodpoví na mé slovo?
Pojď, kyprá ženo, mladá vdovo,
co jsi – hned tobě dosvědčím!
Jak Lotův sloup jest – na mou čest!...
ta kůstka dávno mrtvá jest...
zde straší – však se přesvědčím!“
„Je vskutku mrtvá. – Prochvěl mráz
mým celým tělem. – Ve spaní
dlí všecko... Dobrá... hodin ráz
zní s věží... Pot mám na skráni...
Jdu... nedbám šeptu, hlomozu,
po smrti dlouhém ochozu
jsou klidni... spí... kdo vězněni –
být mají zítra mučeni.
Spí dívka, žena, kmet i hoch...
co za to, bych tak spáti moh’
jak oni s vlídným bezpečím.
Nechť souzeni – přec ještě žijí,
já živ se v stíny mrtvých kryji...
Ó spát!... Však až se přesvědčím!“