DO ALBUM.
Vadnoucí poupě, tvou to není vinou,
že o samotě rosteš na hrobě,
pel, rosa, záře v srdci mém ti kynou,
můj pustý život dost má na tobě;
mé písni schází mnoho k diademu –
pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!
Což na tom, že lesk tvojí krásy bledne!
Znám kletbu žití – nač se vymlouvat?
Když v pokušení ret se k nebi zvedne,
to slabá hráze v bouřný vášně chvat!
Vím, co jest krůpěj vedrem zemdlenému –
pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!
103
Tou láskou, která mech na skály věší
a v keře hnízda, svlačec na rumy,
tou láskou, která opuštěné těší
a hořkým slzám studu rozumí:
tou láskou ty jsi draha srdci mému –
pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!
Tak smělý plavec v rozbouřené vlny
pro vzácnou perlu jít se nevzpouzí,
tak nejkrásněji září měsíc plný,
když v černých rumech stíny probouzí,
tak srdce mé – jak možno zazlít jemu? –
pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!
Můj zpěv zajásá, když jak rosa schovat
se smí, mé poupě! ve tvém kalichu,
když motýlem smí tebe obletovat
a vinouti se k tobě po tichu,
jak kol tvých boků paprsk vodojemu –
pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!
A když vykouzlí pod hedbávné řasy
dávného blaha úsměv jediný,
104
na bledé čílko pablesk první krásy
a v srdce sladké touhy neviny:
sám písni své laur připnu k diademu –
pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!
105