Byl starý pensista, žil v městečku,
a všecky děti dobře znaly jej,
neb z šosatého jemu kaputu,
jak vyšel ven, kornouty trčely
a děti znaly je. Když k deváté
si vyšel na náměstí, každý den
svou dělal obchůzku, již věšely
se s naivním naň dětí úsměvem
a za ním šly, než zvolna k poledni
ke staré vinárně se zatočil,
tam u „modrého hroznu“ říkali,
na náměstí hned vedle lékárny.
Hned k cukrovince slovo žertu měl
a k žertu vážný pokyn pro život.
Cos bylo vždy v tom zdravého. Pan rada
žil takto v městě patnáctý již rok,
znám s lidmi všemi byl a milován
a nejvíc dětskou drobnou drůbeží,
jež znala jeho kapsy důkladně
a jeho žerty stejně dobrácké.
Tak otáčel se život den i rok.
Až jedenkrát – to bylo v červenci –
pan rada na náměstí nevyšel,
a brzy roznesla se městem zpráva,
že churaví... Leč kdo měl odvahy
v panickou jeho vejít komnatku?
Z domácích se to nikdo neodvážil,
což teprv cizí? – Pár dnů čekali...
Když v posled vnikli v jizbu prostičkou,
tu zřeli pana radu... na zemi
u staré malované truhlice,
snad po bábě z vsi rodné zděděné.
On ležel natažen, dva kornouty
již do půl naplněné cukrovím
a pochoutkami vedle ležely
a třetí v truhle a ten rozsypán
a tato byla plna cukrovinek,
že mohlo stačiti to na pár let
pro všecky děti denně z městečka.
Tak ranila jej právě mrtvice,
když plnil kornouty své pro děti,
na které myslil v chvíli poslední,
před poslední svou ranní vycházkou.
Jak šťastný žil, tak šťastně umřel též.