Nad Alfea břehy květnatými
jaký šum a shon a rej a hluk!
Divá réva úponky kde stými
šatí mnohý rozložitý buk,
tam se tísní žen a dívek davy,
zlatovlasá vedle tmavé hlavy,
zralé vděky, dívčí půvab smavý,
v to zní kynorů a fléten zvuk.
Cypselus kde velké město vztyčil
k poctě matky země Cerery,
v kultu krásy řecké dívky cvičil,
podřídiv jí zájmy veškery.
Ne víc do závodů atletové
paže tuží, tady v boje nové
vděky žen se řítí, lásky snové
pučí v stínu jejich nádhery.
Krása ženy jako hudba tichá
v duši měkkou padá lahodou,
ať ve ňader snivé vlně dýchá
jako bílý lotos nad vodou,
ať se kmitá hvězdným třpytem v oku,
ať se klene srpem ladných boků,
ať se vlní v tance vírném kroku,
krása vším jest božstvím, svobodou!
Fletny zvuk a těsné roucho padá,
klekněte, zde krásy velký hod!
Půvabů a vděků Iliada
rozplítá svých zpěvů chorovod.
Lidské tělo – dithyramba něhy,
růže zóry i Taygetu sněhy,
Moře krásy! Kde jsou tvoje břehy?
Venuší sta chvátá o závod.
Věru snadněj Parisovi bylo,
bohyň tří když pronik’ luzný taj,
trojí světlo krásy naň se lilo,
trojí písní krásy zvučel háj;
zde však bohyň řada nepočetná,
ženských vděků niva celá května!
Ó jak vysmívavě volá fletna,
ohlasem až vzdálený zní kraj!
Zatajte dech! Kdo as vítěz bude
z této krásy nesmrtelné pře?
Líčko bronzové či nachem rudé,
hruď, jež touhou jásá nebo mře?
Ticho! – Každá se i vody leká,
plaše zří tam vděky své a čeká,
ptáci pějí jen a šumí řeka –
Kdo as zvítězí v té kruté hře?
Poslední tu v kruh jich Herodice
vstoupí, zrak jí plane v předtuše,
zlatá kadeř vroubí žhoucí líce,
z ní jas proudí všechněm do duše,
a jak zvolna spouští k zemi šaty,
až jí pláštěm jen vlas dlouhý, zlatý,
všecky cítí hloubku svojí ztráty
a všem zazní na rtech: Venuše!
Herodice! Jaké moře krásy
musilo se z těla tvého lít,
že i družek závist přemohla jsi,
podmanila vášeň, vůli, cit?
Nyní zbylo z krásy tvé jen jméno.
Však to stačí sotva vysloveno,
aby nesmrtelnost, božství věno,
věčný vavřín na tvé skráně slít’!
Věky přešly. Člověk jiné modly
vztyčil na trůn svého sobectví,
v chrámech jiných jeho noha prodlí,
jiný laur jej vede k vítězství;
básník pouze, krásy věrný sluha,
nechť tma kolem i poroba tuhá,
její stopu zří, zkad božství duha
do hvězd pne se vítězně a skví!