KLET A KLUK.*)
Mračen stíny táhly v žírném dolu,
bílý měsíc trhal jejich shluk.
O půlnoci hádali se spolu
Klet a Kluk.
Lidé, mravenci již dávno spali.
Temně olše šuměla i buk;
proti Kletu, obru, vztyčil malý
svou pěst Kluk.
„Kmenů sta na volné nesu lebi,
stín můj nocí padá v svěžest luk!“
Šuměl starý Klet svou výzvu k nebi,
s chlapce drzostí se ozval Kluk:
„To je toho! Věru, neslýcháno!
Věru čas, bys marnou chloubou puk’.
Chci se s tebou měřit, než vzplá ráno.“
Klet již ani muk.
Vzešlo jitro, slunce oba měří:
Klet je obr, Kluk je vskutku kluk.
V obrovité stinných hvozdů šeři
mlčí Kluk.
———
*) Dva vrchy proti sobě v Budějovicku.
145