NA MÍSTĚ HROBU ŽIŽKOVA V ČÁSLAVI.
(Panu řiditeli Klim. Čermákovi.)
Stál jsem
na vlhké dlažbě pod gotickou klenbou,
blíž zdi, kde druhdy
byl pochován Žižka.
Stál jsem a dumal
na místě tom, kde nezkrocený
si k spánku uleh’ a kde tiše dřímal
v slávě a úctě,
než přišel tupý žoldák,
a ostrým vypáčil rýčem
mříž hrobu a rozbil desku,
než přišel tupý žoldák,
ty drahé vyzved zbytky,
než hrobku rozházel
a srovnal se zemí
poslední lůžko olbřimých údů.
Stál jsem a dumal
a ptal se v duchu:
148
Proč ničeho nám nedopřeje
zlý Osud?
Proč vše nám béře?
Proč nevzbudil Bůh ve poslední chvíli
nám srdce horoucí a silnou ruku,
jež byla by s láskou
ty kosti zachránila,
jak onen převor Ravenský, jenž Dantu
prokázal lásky službu,
než moh’ je spáliti katan
na povel papežské bully?
Stál jsem a dumal:
a myšlenky mé létly v minulost,
kdy pouhé jméno tvé, zvuk pouhý
stačily, Jene,
děs nahnat císařskému majestátu,
že v chvatu největším
rozkázal sebrati
vše zavazadla, že odřekl nocleh
a jako běsy štván ujížděl odtud,
neb v tichém chrámu
najednou před ním
se zvedal obrovitý
tvůj stín, Jene, s palcátem pozdviženým
odvetou hroze!
Stál jsem a dumal:
jaká jest síla tradice po staletí
a jaká drtící hrůza
149
se snáší z uražené velebnosti ducha
a vrývá se hluboko
do srdcí zloby,
je bičujíc
důtkami antických Erynií...
Stál jsem a dumal:
Kde tlí tvé kosti?
Či vskutku spálila je ruka fanatická?
Prach svatý
zda rozházela v čtyři úhly světa?
Či zbožná ruka bratří
je skryla kamsi v nedostupný úkryt
potomkům v úkoj?
Ó, šel bych z místa k místu
a klepal na zeď každou
a pilíř
a šeptal a pravil: Ozvi se nám, ozvi,
dej znamení, zjev, kde jsou tvoje kosti,
ať schátralé luze
jsou postrachem,
ať zženštilému pokolení
jsou povelem,
ať dobrým vnukům jsou radosti ukojením
a posilou...
Však darmo! –
Chrám je pustý a hluchý,
zeď bílá, holá, s vlhkými skvrnami
150
dlažice chladné;
jen pověst
a s křídlem již potrhaným
kol létá
nad hlavou pozdního vnuka,
a šeptá s tupou resignací dědů:
Zde dřímal Žižka!
151