O VÁCLAVU ČTVRTÉM.
S Točníkem Žebrák z mraků, hvozdů ční,
do kraje hledí, dumají a sní,
netknuty skoro dobou moderní!
Kdys kolem nich jsem v tiché noci jel,
na valech Točníka stín stát jsem zřel;
stál zahalen v plášť řasný tento stín,
to Václav byl, Čtvrtého Karla syn,
v kraj hleděl dolů zamlžený šerem
a vítr hrál s baretu jeho perem.
Kol Točníka jsem jel tak mnohokrát,
Aa vždycky zřel jsem Václava tam stát.
Však jednou – náhle prázdný, pustý val...
Co stalo se? Já udiven se ptal.
Však s mrtvými je dodnes těžká řeč,
je zaklínati tají nebezpeč,
a prostě ptát se bez výsledků bývá...
Co zbývá?
152
Tu po letech na letních toulkách mých
se opět Václav do cesty mně mih’
u Kunratic, však v pravém poledni,
měsíce června byl den poslední.
Já zastavil jej – mužný byl to rek,
ba skoro na mrtvého otylý;
já odkašlal si a po chvíli řek’:
„Mně odpusť, drahý králi rozmilý,
mně mimo Otce tvého, svaté paměti,
byl’s nejdražší vždy z českých králů všech,
ti jedni byli skoro pro děti,
ti druzí patří do smetí,
a jiní škleb zaslouží, ba i prokletí,
však ty’s byl muž a celý Čech!
Za lásku tuto věděti mi nech:
proč na Točníku více nestáváš,
kde o půlnoci vždycky míval’s stráž?
a proč ji měl jsi, nespal v hrobě klidně?“
A Václav Čtvrtý odvětil mi vlídně:
,Viď, z Prahy jsi, vrátíš se do Prahy?‘
„To musím již,“ dím, „pane předrahý!“
,Tak dobře, do Fišerky zajdi tam
a Tomka hrob vyhledej, hochu můj,
jej pozdrav a mu pěkně poděkuj!
Rci, velkou k němu vděčnost mám.
Muž tento velkou klatbu se mne sňal:
já neměl totiž klidu v hrobě svém,
153
mně míru nedopřála zem,
já musil denně stráží mrtvých stát
na různém hradu, kde jsem dlíval rád,
ať Točník to byl nebo Křivoklát.
Neb uvaž, já jsem dlouho v bludu žil,
že svatého jsem Jana utopil,
jenž kapitoly obročníkem byl.
Však nad slunce teď Tomek dokázal,
a proto kletbu věčnou se mne sňal,
že tento světec vůbec nežil ani...
Hleď, od té doby výborné mám spaní!‘
154