S Točníkem Žebrák z mraků, hvozdů ční,
do kraje hledí, dumají a sní,
netknuty skoro dobou moderní!
Kdys kolem nich jsem v tiché noci jel,
na valech Točníka stín stát jsem zřel;
stál zahalen v plášť řasný tento stín,
to Václav byl, Čtvrtého Karla syn,
v kraj hleděl dolů zamlžený šerem
a vítr hrál s baretu jeho perem.
Kol Točníka jsem jel tak mnohokrát,
a vždycky zřel jsem Václava tam stát.
Však jednou – náhle prázdný, pustý val...
Co stalo se? Já udiven se ptal.
Však s mrtvými je dodnes těžká řeč,
je zaklínati tají nebezpeč,
a prostě ptát se bez výsledků bývá...
Co zbývá?
Tu po letech na letních toulkách mých
se opět Václav do cesty mně mih’
u Kunratic, však v pravém poledni,
měsíce června byl den poslední.
Já zastavil jej – mužný byl to rek,
ba skoro na mrtvého otylý;
já odkašlal si a po chvíli řek’:
„Mně odpusť, drahý králi rozmilý,
mně mimo Otce tvého, svaté paměti,
byl’s nejdražší vždy z českých králů všech,
ti jedni byli skoro pro děti,
ti druzí patří do smetí,
a jiní škleb zaslouží, ba i prokletí,
však ty’s byl muž a celý Čech!
Za lásku tuto věděti mi nech:
proč na Točníku více nestáváš,
kde o půlnoci vždycky míval’s stráž?
a proč ji měl jsi, nespal v hrobě klidně?“
A Václav Čtvrtý odvětil mi vlídně:
,Viď, z Prahy jsi, vrátíš se do Prahy?‘
„To musím již,“ dím, „pane předrahý!“
,Tak dobře, do Fišerky zajdi tam
a Tomka hrob vyhledej, hochu můj,
jej pozdrav a mu pěkně poděkuj!
Rci, velkou k němu vděčnost mám.
Muž tento velkou klatbu se mne sňal:
já neměl totiž klidu v hrobě svém,
mně míru nedopřála zem,
já musil denně stráží mrtvých stát
na různém hradu, kde jsem dlíval rád,
ať Točník to byl nebo Křivoklát.
Neb uvaž, já jsem dlouho v bludu žil,
že svatého jsem Jana utopil,
jenž kapitoly obročníkem byl.
Však nad slunce teď Tomek dokázal,
a proto kletbu věčnou se mne sňal,
že tento světec vůbec nežil ani...
Hleď, od té doby výborné mám spaní!‘