SAXA LOQUUNTUR.
(K 40. výročí spolku Architektů a inženýrů v Praze.)
Jak to dávno! Hebrejská karavana
pískem pouště Ghizehské táhla. K jitru
velbloud stejně s člověkem k jihu hleděl,
tam, kde jim z dálky
Strméstrmé, příkré, čtyřboké pyramidy
vážně, slavně kynuly; modré nebe,nebe
měly přísným pozadím... velkolepá
Východu freska!
Karnak! – Luxor! – Královské strmé hroby,
v jejich stavbách jásala valná Hmota,
stonky pouze lotosu obepjata
v příkrasu jemnou.
Stavby valné rozměrů gigantických,
sluje, strže, sloupoví, chodby, brány,
klubko chrámů tesané, mosty skalní
indických pagod...
155
Strmé, příkré kaskady starých schodů,
po nichž řvoucí páry lvů při měsíci
chodí – vítejvítej, teraso Persepolská,
krásná i v rumech!
Mocné hradby Kyklopských valů! V slunci
jasem bílých mramorů zpívající
Parthenonu linie ušlechtilé,
Homer kde básnil!
Dále k předupředu, písnipísni, leť! Vážně pozdrav
chmurné stavby Pelasgů! Skalní hroby!
První stavby Etrusků! Římské chrámy,
cirky a fora!
Basiliky, divadla, thermy, brány!
Jaký pochod básnící duše lidské!
kde se kupí paiany, hymny, žalmy
v gothických dómech!
Tyto bájné kalichy liliové,
celou jak se Evropou rozvlnily,
v tanci fial, chrličů, výše k slunci
s pralesem vížek;
Coco tkal zatím pavouk jak důmyslný
Arab vlákno fantasmat v arabesky,
kruhy, kostky, motivy ptačí, lidské
v bizarní směsi;
156
Odod té staré Florenské křtitelnice,
jejíž kvádry rozrazil Dante, dítě
aby spasil tonoucí, ke kopuli
Svatého Petra;
Jakéjaké moře povzletů, vzmachu, síly,
jaký rozlet myšlenky, snů a dumy,
jaká velká, duchová epopeje
mluvících skalin!
Tak mi zdrávo Umění budiž dávné,
od té snahy před živlů drzou zlobou,zlobou
nepodajný aby se člověk bránil
balvanů svorem;
Abyaby cesty zkrátil si ku svým cílům,
srovnal zemi, zprobodal šíje obrům
horských pásem, rozdvojil, spojil moře,
sblížil pól k pólu!
Suez! Simplon! Dunící rány slední,
kladiv, rýčů! Výbuchy s echy skalisk,
zdali nejsou odvetou vítězící
v hromy všech válek?
V tento koncert kamenných, hlasných básní,
jimiž po vždy mluviti bude člověk,
Čech též záhy připojil svoji strunu
k vítězné písni!
157
Ony mluví, balvany, skály mluví
umnou rukou vztyčené směle k hvězdám,
naše dómy, paláce, hrady staré,
dědictví otců!
V oblouk smělý sklenuté, srázné mosty,
jimiž pyšně projíždí množství lodí,
strojů oddech hluboký, hvizd jich táhlý,
jezů hluk mluví;
Hlásáhlásá slávu mudrců, myslitelů,
v sboru jejichž zakotvil pevnou nohu,nohu
Slávy syn též, slávu by matky hlásal
budoucím věkům!
158