Jak to dávno! Hebrejská karavana
pískem pouště Ghizehské táhla. K jitru
velbloud stejně s člověkem k jihu hleděl,
tam, kde jim z dálky
strmé, příkré, čtyřboké pyramidy
vážně, slavně kynuly; modré nebe
měly přísným pozadím... velkolepá
Východu freska!
Karnak! – Luxor! – Královské strmé hroby,
v jejich stavbách jásala valná Hmota,
stonky pouze lotosu obepjata
v příkrasu jemnou.
Stavby valné rozměrů gigantických,
sluje, strže, sloupoví, chodby, brány,
klubko chrámů tesané, mosty skalní
indických pagod...
Strmé, příkré kaskady starých schodů,
po nichž řvoucí páry lvů při měsíci
chodí – vítej, teraso Persepolská,
krásná i v rumech!
Mocné hradby Kyklopských valů! V slunci
jasem bílých mramorů zpívající
Parthenonu linie ušlechtilé,
Homer kde básnil!
Dále k předu, písni, leť! Vážně pozdrav
chmurné stavby Pelasgů! Skalní hroby!
První stavby Etrusků! Římské chrámy,
cirky a fora!
Basiliky, divadla, thermy, brány!
Jaký pochod básnící duše lidské!
kde se kupí paiany, hymny, žalmy
v gothických dómech!
Tyto bájné kalichy liliové,
celou jak se Evropou rozvlnily,
v tanci fial, chrličů, výše k slunci
s pralesem vížek;
co tkal zatím pavouk jak důmyslný
Arab vlákno fantasmat v arabesky,
kruhy, kostky, motivy ptačí, lidské
v bizarní směsi;
od té staré Florenské křtitelnice,
jejíž kvádry rozrazil Dante, dítě
aby spasil tonoucí, ke kopuli
Svatého Petra;
jaké moře povzletů, vzmachu, síly,
jaký rozlet myšlenky, snů a dumy,
jaká velká, duchová epopeje
mluvících skalin!
Tak mi zdrávo Umění budiž dávné,
od té snahy před živlů drzou zlobou
nepodajný aby se člověk bránil
balvanů svorem;
aby cesty zkrátil si ku svým cílům,
srovnal zemi, zprobodal šíje obrům
horských pásem, rozdvojil, spojil moře,
sblížil pól k pólu!
Suez! Simplon! Dunící rány slední,
kladiv, rýčů! Výbuchy s echy skalisk,
zdali nejsou odvetou vítězící
v hromy všech válek?
V tento koncert kamenných, hlasných básní,
jimiž po vždy mluviti bude člověk,
Čech též záhy připojil svoji strunu
k vítězné písni!
Ony mluví, balvany, skály mluví
umnou rukou vztyčené směle k hvězdám,
naše dómy, paláce, hrady staré,
dědictví otců!
V oblouk smělý sklenuté, srázné mosty,
jimiž pyšně projíždí množství lodí,
strojů oddech hluboký, hvizd jich táhlý,
jezů hluk mluví;
hlásá slávu mudrců, myslitelů,
v sboru jejichž zakotvil pevnou nohu
Slávy syn též, slávu by matky hlásal
budoucím věkům!