Má paní sladká – tak já říkám lásce, –
mi děla: Co tu hyneš v slzách oko
a v těžké dumě ponořenou duši?
Vstaň, svítí vesna zlatým smavým vzduchem,
pojď za mnou v sad můj, prchnem’ z toho světa
i z prachu měst, pojď, v dálku kyne cesta!
A šli jsme, dlouhá růžemi šla cesta
a nevím, co jsem vyprávěl tu lásce,
a tak jsme došli až na konec světa;
plot dlouhý z myrtí spatřilo tu oko,
za ním se staré stromy tměly vzduchem
svou šumnou písní zkájejíce duši.
A mír těch stromů padl v moji duši.
Kol mramorových soch nás vedla cesta,
kol fontan perle házejících vzduchem,
kol besídek, jež zasvěceny lásce,
kol houštin, jimiž faunů kmitlo oko
honících nymfy až na konec světa.
A děla láska: Tady střed je světa
a brzy v své jej budeš cítit duši,
že radosť kmitne jí jak rosné oko
na ňadrech narcissů, když slunce cesta
se sklání k nim, i pochopíš vše v lásce,
jež proudí tady jako moře vzduchem.
Co děla to, já zpilý byl tím vzduchem
a vzdychal jsem: Ó, velká paní světa,
jíž keř a strom a květ se chvějí v lásce,
ó, sestup, sestup mírem v moji duši,
z hvězd vydláždí se pro tebe tam cesta
a samý květ kol zhlédne tvoje oko!
A co tak šli jsme, zhledlo naše oko
mrak Amorettů letět zlatým vzduchem;
jich ptala se má paní: Kam jde cesta?
V smích dali se ti šibalové světa
a odletěli, vůni růží v duši
mi nechal smích ten a já věřil lásce.
A hudba táhla vzduchem, v růžích cesta
a slunce bylo oko žhoucí v lásce,
a radosť byla duší všeho světa.