I děl jsem lásce: V sadě tvém, jenž ráji
se podobá, mi chybí něco, paní,
zřím květy, sladké dýchající vůně,
zřím stromy, sladké vrhající stíny,
zřím zdroje, sladkou šeptající písní,
však nezřím jedno – nevidím zde ženu.
I děla láska, nezapřela ženu
v té odpovědi svůdné jak had v ráji,
jež z rtů jí schvěla slavičí se písní:
V svém srdci každý svoji nese paní,
i slepý hádá les, když cítí stíny,
a tuší květ, když cítí kol vláť vůně.
I umlknul jsem, neb v tom silná vůně
mne zarazila. Můj zrak stihnul ženu,
jež rozložena v buků měkké stíny
se smála, svěží jako Eva v ráji.
Tu chtěl bych za svou hned zvoliti paní,
jí vydechnout svou duši v bouřné písni.
A co tak rostla křídla mojí písni
a v srdci láska jako z květů vůně
se vzbouzela, já patřil v tvář té paní
a viděl jsem v ní ideál jen, ženu,
již každý hledá ve svých vidin ráji,
však přes tahy jí, hle, se hnaly stíny.
A po tváři co tak jí hrály stíny,
při kosů, drozdů a slavíků písni,
při šumu stromů, zdrojů jako v ráji,
při svitech v trávě, kterou táhly vůně,
já zřel, jak tahy střídá ona paní
a v krásnější se stále mění ženu.
A naposled jsem poznal v ní svou ženu,
tu, která plaší s mého čela stíny,
tu, kterou snů svých učinil jsem paní,
tu, která hraje v srdcích mojich písní,
tu, která čistá nad lilií vůně,
mne učí věřit dobru, kráse, ráji.
A co tak zřel jsem v stíny kol a vůně,
v tom ráji v mou se ženu proměnila
i láska sama, paní mojích písní.