VZPOMÍNKA.
Víš, v době té, kdy zasnoubení
jak děti jsme se vodili
a plní života i snění
jsme spolu na led chodili?
Ty odvážně, já opatrně,
ty rovna štíhlé pyšné srně
vždy jeden smích a ples a let,
já nedůvěřiv stále zpátky
se obracel, tvůj úsměv sladký
kde v zdravém líčku tobě kvet’.
Noc nezřeli jsme, necítili,
že dlužno myslit na návrat,
že svítilny juž rozsvítili
a v tmách jen v dálce strměl hrad,
tu kluzkou dráhou zamlženou
jsem tobě řek’: Buď mojí ženou!
77
a v blahém okamžiku tom
jsem cítilcítil, sklouznulo a sjelo
mi v náruč tvoje sladké tělo
a v srdci zkvetl lásky strom.
Já chtěl se učit k vůli tobě
jen z lásky jezdit na bruslích,
však osud stejný vždy v své zlobě
měmně strojil častý pád a smích.
A když to přece šlo juž lépe,
tu jaro prstem na led klepe –
ten přes noc k moři dal se v chvat –
Ó, mládí, lásko, zašlé časy,
jak led i život s námi hrá si...
dík, náš je pevný posavad!
78