Ballada z r. 1896 na látku ctihodně starou.
(Jar. Hilbertovi.)
Jsme všichni lidé křehcí.
Však odpuštění nechci!
Ovšem, jste rozumná, zbožná,
ctnostná i skromná; nu, možná.
– Kdo se to chechtá tak z šera?! –
Eh, jak to bylo jen včera?
Jsme všichni lidé křehcí.
A ublížit Vám nechci!
My šli jsme samotni spolu.
– Dejte ten závoj dolů! –
Těch slov, v nichž žár tak sálá!
A Vy jste poslouchala..poslouchala...
Jsme všichni lidé křehcí.
A dvakrát mluvit nechci!
Ah! Pak ta historka šerá.
Jak dále bylo to včera?
Vy z jeho – kdo to jen věří? –
jste večer vyšla dveří.
Byl přítel můj. Jsme křehcí.
A urážet ho nechci!
41
Jen jedno řek’ jsem slovo.
(Neslušné, přiznávám, slovo!)
Víte, co spadnuvší modla?!
Eh, časem i ctnost je podlá!
Jsme všichni lidé křehcí.
Já odpuštění nechci!
Nyní jsme hotovi... Skoro!
Snad ještě lecos je choro...
– Byla jste cudná a zbožná,
a já Vás urazil, možná! –
Jsme už tak někdy křehcí:
Však odpuštění nechci!
42