A porta inferi (1897)

1895-1897, Viktor Dyk

Diplomatická verze Ediční verze

Viktor Dyk
A porta inferi
1895 – 1897
V PRAZE. GROSMAN A SVOBODA NAKLADATELSTVÍ. 1897.
[1]
TISKEM Dra EDV. GRÉGRA. V PRAZE.
[2]
Věnováno Viktoru Součkovi.
[3] Nemohu Vám (a nechci!) odepříti této dedikace. Byla doba, kdy šli jsme spolu, jediný trvalý příteli, kdy měli jsme spolu stejné stesky a stejné touhy. Mohu tedy zapomenouti na Vás nyní, kdy jste mrtev?! Vidím Vás, věčný illusionisto, melancholický snílku, který nenáviděl jste přílišnou moudrost. Vidím Vás, Vaše touhy, Vaše smutky, Vaše slunce, Vaše noci, vidím Vás, jediný příteli, s tou Vaší touhou, omamovati se lkavými i slunečnými rhythmy. I ona ctnost Vám nescházela: nechuť dobráka ku zlu, a ctihodný mrav. Ubližoval jste si raději, než byste ubližoval, hledaje v tom svou aristokratičnost a hrdost. Bylo tak mnoho lítosti ve Vás, která marně chtěla býti tvrdou, starý můj příteli, který jste musil zemříti. Nepochopoval jste dosti dobře dnešek i onu pekelnou touhu dělati vtipy, vtipy za každou cenu, touhu, býti duchaplným a raffinovaným. Dobu, kdy autoři byli „docti“, rovni starým alexandrinským, kdy však nebyli básníky... Dobu, kdy býti statečným znamenalo bíti jiné, pro to že jsou jinými. [5] A tak, bludný tulák, hledající ve světě zbytek svého Já, který jste nenalézal, naplněn jste byl tesklivou bázní života. Nalézaje různé chiméry, které se zvaly: muži a ženy, zkoumal jste magnetismus duší... Ale nebylo v nich to, co jste hledal. A tak rostl onen černý květ, hořký, smuteční květ na polích Vašich. Nuže, Vám, illusionisto, věnuju tuto knihu, kterou můžete přijati. Je to jediný můj dar. Snad mnoho Vás zarazí – ale býváme už překvapováni. Vzpomenete na dobu, kdy žili jsme spolu... Ale ne. Vy jste mrtev. Nevzpomenete. Nevytknete. Vytknou to jiní. Rozšafní lidé. A já je budu poslouchati, zvědavý a sarkastický, uvažuje, co byste jim řekl Vy, který jste mrtev... Co byste řekl Vy, můj příteli?! Menší Město Pražské, dne 27. března 1897.
6 A porta inferi.
[7]
Píseň podzimní.
Táhněte nebem, mračna, z vás každé bouři věšť! Má duše po ní lačna, chci vítr, chlad a dešť! Až bude vítr váti, pak vyjdu sobě rád... Chci s ním se prudce rváti, vždyť šťasten jsem a mlád! Chci metelici snésti, neb máj svůj v duši mám. Chci bouřné lásky štěstí! Chci sladký slávy klam! Táhněte, šedá mračna, věšť každé bouři z vás... Má duše po ní lačna, – je mládí mého vzkaz! – [9] Chci posměch hloupé láje, chci pustý boje ryk! Nechť kolem mlha, tma je, já na všecko si zvyk’! Chci – pokud zbytek síly, ten větru prudký hvizd! A potom v smrti chvíli, jak svátý spadnout list. 10
Otázky.
Já k svému duchu kdysi děl: „Co toužil bys a co bys chtěl?“ „Řešiti temné problémy, záhady všechny na zemi!“ Já k svému citu kdysi děl: „Co toužil bys a co bys chtěl?“ „Jmout všecku lásku v objetí a všecku krásu vypěti!“ „A co chce tělo počíti?“ To dělo: „Já chci zemříti!“ 11
Triumf. (S.)
Až budu jednou zvadat a potáhne kol stín! A padat, padat, padat do hlubin! Má duše volně vzletí daleko nad světy. Věčnost jí bude zněti v ústrety. Vrátí se dum mých příval, sny moje – vyhnanci. I ta, jižjíž rád jsem zpíval romanci. Vše procítím zas čistě, svých vášní hárání, vlas uvidím tam jistě havranní. Tvář uzřím (usmívavou) za světů hučení. Potáhne zas mou hlavou nadšení. Cos zalká. Vání chladné, tajemný táhne stín. Oh, až má duše padne do hlubin! 12
Kdo tebe, drahá, jednou dotkne se.
A slova na rtech dosud vázla mi, když duší táhly city intimní. Jsem kraj, jenž věnčen věčně mlhami, kraj zamlklý, a šerý, podzimní! A podivný mnou pocit otřese, jenž na věky mne nutí mlčeti. Kdo tebe, drahá, jednou dotkne se, i moji duši spolu znesvětí! Vím, přijde den, kdy zhyne Ninive, neb nebude dbát hrozeb Jonáše! Když město zdrtí nebe hněvivé, my uprchneme v horské salaše! A na rtech hrdých slova vázla mi. Svým vítězstvím se nemáš spíjeti! Jsem horský kraj, jenž věnčen mlhami, kraj podzimní, jenž umí mlčeti! 13
Žlutá růže.
Vím, stmívá se, vím, obzor se mi úží... Nic nechci již, jen onu žlutou růži! Z ní přísný chlad tak zádumčivě padá... S vším vezme za vděk moje duše ráda! Kdys chtěl jsem nach, jenž krvácí a plane... Jsem klidný již, nechť cokoliv se stane! Můj dech je mdlý. A obzor můj se úží... Viď, ty mi dáš tu chladnou, žlutou růži! 14
Drama.
Jde vždycky se mnou do hloubky a výše..výše... Jde zasmušená, bledá, jde tak tiše! A když ji uzřím němý, polekaný, na jasném těle bolestné jsou rány! Proč se mnou jde? Já vzpínám se jí s vzdorem. A ona dál jde – ránu v těle chorém! Oh, prchnouti jí! Kdy se jí však zbavím?! A hledí na mne zrakem vyčítavým! A prchám v hloubku – prchám v dálné výše... Jde v mojich stopách zamlkle a tiše! A nenávisti cítím, vzdoru muku... A zřít, jak přece podává mi ruku! – 15
Pianissimo.
Stín domů dlouze na zem pad’! Dívá se měsíc do zahrad... A jako sněžná lavina,lavina leskne se vodní hladina! Řek zasmušilém na kraji vrby jen sebou kývají. Pojď, duše moje, tiše jen! Kraj celý už je zasněžen! Na lásku, zlobu, ctnost a hřích, ten drobný, stálý padá sníh! Pojď, duše, v dálky toužící, pojď k bělostnému měsíci! Pojď tiše, zvolna, výš’ a výš’! Tam nádherná je, čistá říš’! Pojď, nikdo nás teď nestřeží! – Sníh stopy naše zasněží! – 16
Zaniknuvší refrain.
V duši zní mi zádumčivý refrain. Zřím, jak střechy mdle se lesknou v dešti. – Dávný refrain. Text je zapomenut. Nevím, proč déšť dál a dál tak padá! – Nevím: Jedno pouze v mysli tane... Vášnivý a nenávistný refrain. Hymnus povstalců za omámivé noci. Perspektivy požárů a bojišť. Hymnus těch, již pevně kráčí k cíli! Perspektiva soudů, želez, bastill! Hymnus těch, již příliš milovali! Zhnusený a zlomyslný refrain... Hledám slova k dozněvší již písni. Venku prší, střechy mdle se lesknou! – 17
Ta vášeň dohřměla.
Ta vášeň dohřměla, ta touha povadla! Jsou v pustém sále tom rozbita zrcadla... Už těžko nyní říc’, kdo ruku na ně zved’! Žár plál v nich mladých těl, lesk skvostných toalet! A zmizel orchestr, jenž tóny bouřné hrál... Vzal každý nástroj svůj a kráčel o dům dál. Žert, smích ten dávno zmlk’, v tmách sténá nyní sál! a v smutnou náhradu jen vítr v okna vál! Kdy splanou lustry zas, v tón hudby, v šum a v chvat? Kdy touha zahárá a vášní budu jat?! Má duše pustý sál, neb touha povadla! Květ leží pošlapán... Rozbita zrcadla! 18
Nad svými starými verši.
Taková lítost! Vzal jsem ty verše – náhodou jen. (Doma je nudno – a nudno jít ven, ulice blátivé, krásky jsou všední, zábavy povrchní, horší den ke dni. Co činit? Čísti? Snad banální tlach? Verše tu ležely – a na nich prach.) Vzal jsem je do ruky, četl je, čet’! Můj Bože! Duší to počíná chvět: radost a smutek a únavy tíž, láska a nenávist – bylo to již! a zhořklé hodiny – byly tu již! Všechno, co cítím teď – bylo tu již! A lítost palčivá srdce mé jala, chvíli, jež bolela, chvíli, jež hřála, že já jsem nepronik’ hlouběji, hloub’! – Kdybych byl v hloubku šel, do výše stoup’ – Teď pozdě litovat – bylo tu již! Zhořk’ jsem a zevšedněl – jaká to tíž! A já jsem vycítil: Půjdu zas dál! Budu se smáti – i dřív’ jsem se smál; všechno se zhnusí mi. (Bylo tu již!) Marná je reakce – však ty to víš! Cit svůj jsem promarnil, rozum můj svad’, nároky zvýšeny – silou jsem pad’! A mlhy života horší den ke dni..dni... Zoufalé mlhy ty! Šeré a všední! – Taková tíž! – 19
Hudba.
Jsem předrážděn... A hlava bolí! Vzduch horkou tvář mou ovívá..ovívá... Nechť zahledím se na cokoli, tvá tvář se z toho usmívá! A pak..pak... Ten pohled těžko snésti, svým zhořklým smutkem zamrazí! Cos neurčitě zašelestí, a vím, co v dál to odchází! 20
Pohádka.
Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty; jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty... A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých’, jak dole mrtvoly v jezerech zelených. Tam na dně hnijí teď – a zhyzděná jich líc... My mnoho cítili a neřekli jsme nic. – Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď, my tiše sedneme a rozvážeme loď. (A divno bude nám po vodách těchto plout!) Pochodně dohasly, a nelze dohlednout jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý, na lesklé vidiny, zkrocené záchvaty. – 21
Můj rytíři! (F. B.)
Můj rytíři, můj rytíři, proč zradil jste mne dnes?! Já jel jsem sám, a noci tmám už dávno podleh’ les. Můj rytíři, můj rytíři, kam poděl se Váš štít? Hle, zbujný dav, co divých hlav – proč oř můj zvolna lít’?! Proč raněn kles’? Ten smutný les! Oh, boje vír a jek. U konce seč, mně vypad’ meč, dav v zajetí mne vlek’. Můj rytíři, můj rytíři, kdo v pomoc přichvátá?! Jsem spoután již, oh, jaká tíž, a vržen do bláta! A chechtot zněl mi do duše, a nepřátel mých ples. Můj rytíři, můj rytíři, proč zradil jste mne dnes?! Proč chvějete se, rytíři, proč klopíte svůj zrak?! A já jsem tolik miloval a já jsem věřil tak! Mně odpovězte, rytíři, zda klam to byl a lež: Já v zakuklení viděl Vás v jich řadě státi též! Nuž odpovězte, rytíři! Či do dálky jste prch’?! Oh, já už neměl tolik sil, bych masku Vaši strh’! 22
Nálada Polabí.
Vypráhlá cesta, tak horký je vzduch, omamný, dusivý, úlisný vzduch..vzduch... vypráhlá cesta a změklý vše prach, bílý, tak našedle bílý. V daleko táhne se zrající klas, po polích rozprostřen zrající klas, všechno je moře, v němž tone tvůj zrak, a zříš jen pole. Bzučení mušek v uši ti zní, jen vzduch zlehounka obilím hne..hne... Skřivan..Skřivan... Cos vzlétlo: koroptví dav. Dál slyšet cvrčky. Vypráhlý vzduch, ah, zrající klas, jdeš, obzor zatopil houpavý klas, nemyslíš, necítíš, a je ti mdle..mdle... Mdle a tak mrtvo. – 23
Vzkřiknout!
V tom vzduchu k zalknutí co může velkého vzniknout?! Neschopnost k odporu? Nelze mi do prázdna vzkřiknout? Bojím se ozvěny?! Povadla všechna mi síla?! Kdos v zadu směje se? Jiný mu laje a spílá?! Ne, odpor v duši je, sílu mou do prachu vláčí! Cos z vás mi v nitro mé zapadlo, umdlení spáči! Oh! Síla! Marno vše..vše... Kdo mi tu do duše vlije? Plány mé? Zničeny! Myslím si, dávno vše hnije... Hesla jsem neschopen, síly, jež bouří, kdy vznikne. Kdo přijde, vítězný, a do tmy slavně mi vzkřikne?! 24
Litanie k Panně Marii.
Už před Tebou já, Panno, nepokleknu! Před oltářem Tvým klečí mnoho padlých! Už před Tebou já, Panno, nepokleknu! Už nebudu Ti hymnus, Panno, pěti. Hleď, pějí jiní! Příliš zhořk’ jsem na to. Už nebudu Ti hymnus, Panno, pěti! A nemohu Tě, Panno, milovati! A nemiluju – protože jsi ženou..ženou... Už nemohu Tě, Panno, milovati! Víš, moje duše zhořkla zlobou příliš, víš, příliš dusný vzduch jsem dýchal v žití. Víš, moje duše zhořkla zlobou příliš! A mnoho bylo těch, jež klamaly mne! A mnoho lhaly, v mnohém byly podlé. A mnoho bylo těch, jež klamaly mne! Nuž, směj se, Panno, která triumfuješ! Prohnilé davy před Tebou se válí! Nuž, směj se, Panno, která triumfuješ! Ty směj se, čistá, něžná, krásná, Panno, jsem osamělý, neklaně se Tobě. Ty směj se, čistá, něžná, krásná, Panno! 25 Přes příliš lží! Jsem v hloubi duše zjitřen. A hnus a nechuť ku všemu v duši vstává! Přes příliš lží! Jsem v hloubi duše zjitřen! Před Tebou, Panno, dnes už nepokleknu. Tu bídnou chátru! Triumfuj jen, měj ji, a nech mi hrdou, čestnou osamělost! Neb nesmím už teď, Panno, milovati! 26
Krajina duše.
– Mlčí les. – Strom, sporé větve na hlavě, kývá se, zvedá zdlouhavě, ah, zdlouhavě... Na zemi vyschlé jehličí. Vyprchlé vůně – kdo ví, čí, – vyprchlé dávno, dávno kdes. – Mlčí les! – Stezka je pustá... Neláká pustá ta skrýš ni pytláka! – ni pytláka! – Noha se sklouže v jehličí, a v písku stopy – kdo víví, čí.. Kdos šel tu dávno,...dávno... včera..včera... dnes?! – Mlčí les! – 27
Výbuch.
A duše tvoje vztekem nechvěje se, ty nevmetneš jim kletbu hroznou v tvář?! A pustý orkán vším tím nezatřese, a vylhanou jim nesmete v prach zář?! A ty jsi neslyšel, jak banálnosti chválí, a ty jsi neviděl, jak hloupost vítězí?! A ty jsi netušil, že přiblble se smáli, a necítils’ jich hrubost bez mezí?! Ta hrozná nenávist a vášnivá ta zloba, ta nezachvěla posud duší tvou?! Tys necítilnecítil, jak malichernou doba, a nechvěl jsi se vášní ničivou?! Šels klidně kol, a v stopách cizích chodil, jak mušek sbor vždy lampu oblétá?! Oh, nízkost, všednost – to tvůj celý podíl! Ode mne odstup, nejsi poeta! 28
Poslední světla.
Poslední dohasla v daleku světla. (Rdousila všechno ta mlhavá noc...) Dozněly nervósní kroky již chodců... Plíživé kočky jen slyšet lze teď... Po střechách vinou se. Zoufalý koncert! Spustily v sboru a v dálku to zní. Do temnot zmrtvělých nesvítí měsíc,měsíc. (Svítí-li, příliš je zsinalý, bled.) Slyšeti hovořit dumavé stíny..stíny... Nevíš, co mluví teď k sobě dnes zas? Pláně jsou ztemnělé, příšerné hvozdy..hvozdy... (Eh, všechno pohltla chladivá noc!) Kde světlo za dávna v duši tvé plálo, nemůžeš, ubohý, určitě říc’! 29
Můj souveraine!
Můj souveraine! Mramorově chladný, před trůn tvůj pyšný vasal pokleká. Chceš dělit měsíc nudné zase na dny? Avaři diví táhnou z daleka. A hrady moje všechny obležené, vsi spáleny, a výše stoupá dým! Proč nepošleš sem voj svůj, souveraine?! Proč nepokyneš věrným sluhám svým?! Či tak už tvoje podryta je Říše? Na hlavu tvou korunu papež klad’. Smrť pošli sem, ten lancknecht chodí tiše, a osvobodí obležený hrad. A zase vzkvetou nivy popleněné! Jak ty,ty pak budu mramorový chlad... Mně mdlo a úzko nyní, souveraine, a příliš dlouho obležen je hrad! 30
Oblaka.
Oblaka, smutná oblaka! Táhnete tupě, lenivě. – Jak mdlá již noha žebráka, jenž kráčel dlouho po nivě! – Zřely jste daleké prostory, svěží a růžové obzory, a květy, ještě plné sil..sil... Zřely jste vášní plameny. Teď zhnuseny a znaveny táhnete v nekonečný cíl! Oblaka, smutná oblaka! Táhnete tupě, lenivě... Jak mdlá je noha žebráka, když kráčel dlouho po nivě! 31
Západ slunce Léta Páně....Páně...
To bude zvláštní západ slunce... Do šerého pokoje padati budou zlomené, melancholické, vyčítavé paprsky. A bude v pokoji přítmí..přítmí... dusivé, omamné bude horko, tak mdlo, tak mdlo..mdlo... Tak slunce bude zapadat..zapadat... Nevím, neznám dne, kdy to bude. Vím, budu ležet s rozpáleným čelem na lůžku příliš umdlen, rozhořčen dlouhými, příliš dlouhými hodinamihodinami, banálními, výsměšnými slovy těch, kteří řeknou, že ještě není západ. Tak slunce bude zapadat..zapadat... Ulicí hrčeti budou vozy, v pokoji povstane zvláštní šumot, tajemný, u lože umírajícího. Nápěvy, které nikdy nevypěji, smuteční, zlobné, vášnivé nápěvy, ty budou doznívati zvolna, zvolna, jak kámen hozený na hladinu řeky, kruhy a kruhy..kruhy... Vždy větší a větší. A potom ticho..ticho... To bude zvláštní západ slunce! 32
Sonet o smutném ránu.
To bylo hořké ráno, jež ve slzách se stápí. Na tvář svou k smrti bledou jsem přitisk’ černou kápí! Má hlava byla těžká od nepřišedších snů. Ta bledá bázeň se mnou, nechť kamkoliv se hnuhnu. Ta bázeň příštích nocí – eh, zasmušilé ráno! Vše nejisto, vše bloudí..bloudí... Ah, ještě nedospáno?! Jsem unaven a líný – mé oči přivřeny..přivřeny... A kolem holé stěny – je všechno pochováno! – odešli dlouhou řadou Pyladi, Helény. Ač nové touhy nemám, přece krčím rameny nad včerejšími sny, jež chytře ztajeny; ač nové touhy nemám – a zrak se v prázdno stápí..stápí... A dešť mi v oči padá – blíž přitisknouti kápí! – To za šedého rána, jež nebe slzou skrápí! 33
Bezsenné noci.
Bezsenných nocí tíže olovněná na víčka padla, oči zkrvavěla. Vše v mlhách, směsi: Sláva, život, žena..žena... A na konec jsou příliš vlhká čela. Sem tam se válím..válím... Trochu vzpomínání?! Je všechno marno: Pevný bod mi schází. Ah, klid kdy dotkne konečně se skrání?! On vždycky jde – a nikdy nepřichází. Svit dumavý..dumavý... A sotva vidím ještě... Opuchlá víčka, oči, oči bolí. Na okno padá zvolna příval deště.deště, ze skály duše kámen zas se drolí. Pak zase úder..úder... Vítr kvílí trochu..trochu... Dešť..Dešť... Zase dešť..dešť... Ah, krása, život, žena..žena... – Teď stačí tobě, dobrácký můj hochuhochu, bezsenných nocí tíže olovněná... 34
Stín dávné doby.
Stín dávné doby v duši moji vstává. A svoji ruku ku výstraze zdvih’..zdvih’... Mne každé slovo raní do krvava a uráží mne frivolní Váš smích. Vzpomínek starých průvod šel, mne tísnil..tísnil... (Slavnostní průvod, v zadu pepíci!) Vše zhnuseno, a všechno jsem už vysnil, a všechny zahrál tóny kvílící..kvílící... Na dávný výlet, na mech dálných lesů, na slova, v nichž vřel dávný lásky klam, teď v době mlhy, ocúnu a vřesu já roztržitě sobě vzpomínám! A dávný obraz v duši moji vstávávstává. Kdos svoji ruku ku výstraze zdvih’..zdvih’... A tupě jdu, kde nikdo nevyčkává, a maně slyším frivolní ten smích. 35
Šla duše moje.
Ta nebesa jak dnes jsou zatažena! Co prohání se černavých tam chmur! Šla moje duše, Maří Magdalena, do Canossy, kde papeže byl dvůr. Tři noci bosá stála na nádvoří, co mrazný padal k dálným pláním dech. Kdy tváře její horkým studem hoří, sníh na kajicné roucho její leh’! A kněži přísní v načernalé kápí se smáli jí, jak zřeli ji tam stát. A její slzy sníh ten chladný skrápí, a on je rázem jedním rozehřát. A nikdo nedí slova rozhřešení za hříchy její, neřest zašlých dnů, za nízkost, bláto dávných okamžení, za nedávné lži, za ničemnost snů! A nebesa jsou celá zatažena! Co prohání se černavých tam chmur! Šla moje duše, Maří Magdalena..Magdalena... V Canosse klečí, papežův kde dvůr..dvůr... 36
Krise,Krise.
To byla hrozná mdloba taková, v níž myslit moje duše ustálaustala! Chvíle, jež dýše vůní hřbitova, chvíle tak bezvědomě zoufalá! Mé nervy byly příliš napjaty. Zda praskla struna? Hra je dohrána? Jsou šílenství to první záchvaty? Má duše opita a uspána! (Pes svázaný, jenž nemůže se hnout, a umdlen klesá k zemi bez moci...) Kam nyní může loď mé duše plout, tím mořem, jež se táhne do noci?! Nemožno mluvit. Mdloba taková! Já nemám duše. Ona skonala! Chvíle, jež dýše vůní hřbitova, chvíle tak šílená a zoufalá! 37
Bylo to takto:
Bylo to takto: Plný šel jsem dum, A zas mne jitřil bol ten vrchovatý,vrchovatý. Jak otvíral bych dvéře v jiný dům! A cizích dvorů jak bych kráčel vraty! A krok můj mdlý (ah, mdlý a nesmělý!)nesmělý!). Vše neznámo, kde jsem, a kam se bráti. Ty známé tváře v dálce zmizely. A neznámých se bojím nyní ptáti. A otravuje všechno obava. Ah, zde už konec?! Jaká jiná cesta?! Hle, černý prápor s věže zavlává! Kam přišel jsem?! Jsem u věčného města?! Bylo to takto: Plný šel jsem dum A bol mne jitřil, hořký, vrchovatý, Jak otvíral bych dvéře v jiný dům A cizích dvorů jak bych kráčel vraty! 38
Improvisace na motiv z pohádky.
Ten rytíř jel na oři cestu dlouhoudlouhou. (Byl synem krále, Honzou – a co dál?) Obzory dálné modraly se touhou. Naděje vítr do tváře mu vál! A všechny tóny v kvilu svém moh’ nahrát. Jablka zlatá trhat v dálku jel. (Do čarovných a netušených zahrad!) A sedm let se domů nevracel. A přišel k cíli na zroseném koni. – Hle, stíny temné, v prostřed jablek jas! – Utrhne první – náhle cosi zvoní! Utrhne druhé – zvuk ten zazní zas! A čaroděj tu, žezlem svojím kyne. A rytíř mdlý a unaven je vším. On zkameněl – zří v kraje nehostinné. (Byl hloupým Honzou, princem, bůh ví kým..)kým...) 39
Zapomenutá stráž.
V úvalu teskném, v temném tom lese..lese... (Rejdiště příšer to staré už znáš!) Nad stanem tichým listí se třese. Tam zapomenutá stojí ta stráž. Do dálky hledí s skloněnou hlavou..hlavou... A: „kdo to“?!to?!“ Táže se vždy znovu zas. Všechno je ticho. Píseň svou hravou zpívá si lenivý, lhostejný čas. Zmizely v dálce příbuzné voje. Mrtví jsou..jsou... Padli..Padli... Ty klidu si važ! V pralese tichém, vzdáleném boje, teď zapomenutá civí tam stráž. Všechno ji raní, všechno ji tísní a bratři její – ti pohřbeni kdes. Zahořklou, bolnou, chechtavou písní do taktu zpívá mdlé stráži té les. 40
Ballada z r. 1896 na látku ctihodně starou. (Jar. Hilbertovi.)
Jsme všichni lidé křehcí. Však odpuštění nechci! Ovšem, jste rozumná, zbožná, ctnostná i skromná; nu, možná. – Kdo se to chechtá tak z šera?! – Eh, jak to bylo jen včera? Jsme všichni lidé křehcí. A ublížit Vám nechci! My šli jsme samotni spolu. – Dejte ten závoj dolů! – Těch slov, v nichž žár tak sálá! A Vy jste poslouchala..poslouchala... Jsme všichni lidé křehcí. A dvakrát mluvit nechci! Ah! Pak ta historka šerá. Jak dále bylo to včera? Vy z jeho – kdo to jen věří? – jste večer vyšla dveří. Byl přítel můj. Jsme křehcí. A urážet ho nechci! 41 Jen jedno řek’ jsem slovo. (Neslušné, přiznávám, slovo!) Víte, co spadnuvší modla?! Eh, časem i ctnost je podlá! Jsme všichni lidé křehcí. Já odpuštění nechci! Nyní jsme hotovi... Skoro! Snad ještě lecos je choro... – Byla jste cudná a zbožná, a já Vás urazil, možná! – Jsme už tak někdy křehcí: Však odpuštění nechci! 42
Nálada. (J. J. Drobnému.)
Na prsou kámen navalený leží. A při tom se tak hrozně těžce dýchá! Vzpomínek řada v závod kamsi běží. Jdu v dumy vnořen, jdu tak z ticha, z ticha! O dávných dumách myslím nyní znova. Stesk zašlých chvil zas k nové vstává vzpouře. To k zalknutí vzduch, v němž smrť kosu ková, – karbolu zápach, dýmu, dehtu, kouře..kouře... A je mi chladno..chladno... Vlhké moje tělo se chvěje mrazem..mrazem... nežli v posled skoná! – Což moje prsa roztrhat to chtělo?! – Ah, touha kdysi hýřivá a vonná..vonná... Zřím tupě teď, jak tramway kolem jede, kočár se mihne, chodců dav se smíchá... Grimassy, tváře, všechno příliš šedé! Jak se to mate..mate... kácí..kácí... z ticha..ticha... z ticha! 43
Scéna.
Znaveným krokem líně se beře..beře... Duše bys na něm nepostřeh’..nepostřeh’... S výrazem tupým zoufalé zvěře v ulicích prázdných, po vlnách střech! Strašidlo jakés blízko se tají. To lační, žízní, nuž ať se nají. Jde krajem propasti..propasti... Jak, kdyby spad?! Strašidlo táhne ho, mezera užší. Všechno se zaleklo, pomřelo v duši, a ta se rozprchla do širých lad..lad... Jen tělo dál se zoufale beře. Hledá svou duši v obzorech. S výrazem tupým zoufalé zvěře mihá se po kraji vysokých střech. 44
Delikátní motiv. (L. K. Hofmanovi.)
To dávno, dávno již. A bych neplýtval slovyslovy: těmito řádky vypovím vše zcela: Já holubici vyslal z archy Noemovy a ta se dlouho, dlouho nevracela..nevracela... Déšť zatím trval – ni mžik neustává, a hladina vod nikdy neopadá..neopadá... A mně se zdálo, archa kolebavá že v šedá mračna pozvolná se vkrádá! Tam, kam se nesmí lidskou nohou jíti, kam hříšným údům cesta zakleta je..je... Déšť trval dál a slunce nezasvítí a duhy barvou nebe nezahraje..nezahraje... To dávno, dávno již. A bych neplýtval slovy: těmito řádky vypovím vše zcela: Já holubici vyslal z archy Noemovy a ta se dlouho, dlouho nevracela! 45
21. X. 1896.
Veliký sál, jenž naplněn kouřem. Přípitky, proslovy..proslovy... a hudba vpadá! Zpěvačka, příliš hrozné deklamace, – ohromný, hřímavý potlesk. Všechno již odchází. Opilý sbor na cestu bručí si vyčichlým hlasem, národní písničky zaslechneš refrain, zmlkají poslední kroky..kroky... V kavárně blbečků zmatené řeči..řeči... Pozvolna začíná ráno již svítat. V ulici vyjdete..vyjdete... Řev zaleh’ v dálku. Unaven kráčíš..kráčíš... a všechno se smísí; veliká, zmatená, nestvůrná skvrna, nejasná, pitomá, hloupoučká skvrna. 46
31. X. 1896.
Teď chvíle právě trochu požvatlati: O tom, co vtipné, o tom, co se hodí. Ten obraz sice na kouzlu už tratí, však promluvím přec o vzdálené lodi. Včerejší úsměv schlad’ tam v nudu dnešní, a po palubě tančí osamění,osamění. Teď přijdou ještě dnové bezútěšní a potom jedno hrozné okamžení. Stožár je zlomen, - cosi ještě výská. Lodníci spiti – v posled vidí zemi. Kapitán hledí teskně na skaliska, a složil ruce zamlklý a němý. V přístavu loď ta nenalezla místa, v ponuré plachty roztrhány výši. Na cestu slední koráb už se chystá, a rozumné jej opouštějí myši..myši... 47
Jdem.
Jdem’ úvalem: náš krok tak volný je. To pochmurná dnes poslední je cesta. A pozvolna se vlekou rafije. Eh, vidíš, brachu: Takhle Pán Bůh trestá. Eh, vidíšvidíš, hochu: všechno prý jak sen! Jsi pouhá třtina – ničím tvoje pýcha! Jdeš v černém hávu – je to hořký den. Cos tupě duní – duše tvá však tichá. A nevzbouří se vášeň plamenná! Jdem’ úvalem, kde trní jenom pne se. Tvé duše půl, ta v rakvi zavřena, a druhá rakev ku hřbitovu nese. 48
Meditace.
Ten obraz nyní duše moje sní, – on tíhou svojí do ní zarývá se –! Je léto – noc je – chvíle půlnoční. Zem’ leží ticha v tmavé svojí kráse. Obrysy temné vidět nyní jen. Co netopýr tu přelet’ lehce, tiše. – Ten ještě jímá duši moji sen: Ty slyšíš, kterak zvolna země dýše. A všechno skryto v městech vzdálených. Ti jedni spí, ti druzí v krčmách pijí. A frivolní zní do ulice smích..smích... Eh, celkem;celkem jedno. Všichni dobře žijí. Zem’ dýchá zvolna..zvolna... Všechno temné je. A zoufalec se na vše rozpomene! Hle, lehl sobě znaven v koleje. A vlak se blíží, – oči rozpálené! 49
Smuteční verše.
Oh, nechal jít mne pustou ulicí, tak samotného, se sklopenou hlavou! A dýchat zvolna mlhu smrtící, a náladou se spíjet umíravou... Jít smutnou cestou, kde se zvedá strach, kdy pozdní večer závoj přes zem stáhl. A samotného sedět v kavárnách, ah, samotného, kdy jsem touhou práhl! A teprve teď, kdy jsem začal psát, zří na mne – ironie zosobněná. Co píšu, slova mění v šer a chlad, a dívá se mi s chechtem přes ramena. 50
Na melodii neznámé písně.
Ty tony duši rozrývají maně, a pohádka to promrskaná dost. – Já o jedné jen sníval karavaně, a na poušti se bělá její kost –! Je vzdálena a cesty neznámy mi. Jen písek zříš, když hledíš do dáli! A slunce líbá rety žíznivými ty, kteří kostrou nyní zůstali..zůstali... A při rozmarném paprsků těch tanci teď vzpomínám, co žilo v kostrách těch. Jich táhlou vzpomínám já na romanci, jich hořký smích a galantní jich vzdech. Ty tony duši rozrývají maně, a pohádka to promrskaná dost. – Já o jedné jen sníval karavaně, a na poušti se bělá její kost –! 51
Ironická ballada. (Ještě L. K. Hofmanovi.)
Jel rytíř v těžkém brnění. A nevěřil slunci, které svítalo, ni síle, již cítil v paži své, ni komoni, jenž cválal vesele, – nevěřil nikomu! A rytíř jel jak v těžkých m’hách. Nevěřil kříži, který heslem měl, nevěřil panoši, jenž ho provázel, nevěřil dámě, jejíž nosil znak, nevěřil nikomu! A rytíř jel – a mlhy padaly! Hvězdy se čistily, měsíc svítil bled, – večer byl! – a komoň klusal smutnou pustinou. A rytíř nevěřil! A potom zmizel..zmizel... zmizel daleko. Jel jako ve snu – mlhy padaly! A propasť zela před ním hluboká, a když se kácel do té hloubi střemhlav, ani té nevěřil! 52
Sentimentální ballada.
I on ví: V království předků to kdesikdesi, uprostřed lesů, hor stojí ten hrad. Není tam příšery, která tak děsí... A kdo tam pronikne, umí se smát! Smáti se do oblak, která tam čistá! Smáti se v komnatách, kde bol vždy ztich’! Smáti se všemu, co vzrůsti se chystá! Dětinský, veselý, volný ten smích! To on ví. V paláci trvá však dále uprostřed hladkých svých dvořanů řad. Království spravuje ku Boží chvále. Moudrý je, slavný je – nezná se smát! A kdyby odešel, v nový cíl věře, ví, hrad ten zaklel by démon mu pryč..pryč... Devíti zámky by zavřel mu dvéře, do řeky hodil by železný klíč! 53
Jdu říší strnulou.
Jdu říší strnulou, a všechno přísně mlčí. Až v dálné obzory je všude bílý sníh. V něm stopy krotkých psů i dravé drápy vlčí, a lebky toužící po pyšných korouhvích! A meče rezaví, skvost zahozený vzdýchá, a hesel bitevních zní travestie zlá. A těla hnijí teď,teď jak hloupá lidská pýcha. Vítěze vojska všechno ovládla. On zavlek’ zajaté, ved’ spouštěcím je mostem, a věže v byt jim dal, kde temnoty je říš. On nyní hoduje, při pitce s bujným hostem, smích, zpěvy rozmarné až sem zní z dálky, slyš! A večer přišel již a strnulost ta drtí. Sníh padá na lada, a hrad ten dále zve. Jek poslyš vítězný, a pustý výskot Smrti v tom kraji mlčícím, kde klesly korouhve! 54
Na nedopsané drama.
Teď možno zpívat, trhat sobě kvítí. Teď všechno vzíti smutnou výměnou. O děcku nech mne chvíli ještě sníti, jež hrálo sobě s koulí skleněnou! V ní prapodivné, směšné zřelo tvary. Svou tvář v ní shlédlo a svůj drobný svět. Vypadal hrozně kocour jeho starý, že kouli onu děcko vzalo zpět..zpět... Gotická chodba ponuře se klene. Jdou jeptišky tam s pohřbu písněmi. Mé dílo leží v prachu roztříštěné! – Skleněná koule padla na zemi. – 55
16. I. 1897.
A my se jednou setkáme. Ale zde ne. Někde mimo kosmos. Tvé svahy jsou srázné, holé, čedič tvrdý, tmavý, mou píseň měkce, sténavě pláčí podzimní lesy, tvé zraky plné hrdosti – o illuse, která neguje! – tvé rhythmy plné odboje, jenž vysmívá se v prázdno. (Je to už stará pohádka, a nelze jí už věřit!) – Ale my se jednou setkáme. Ale zde ne. Mimo kosmos! A zrak tvůj shrdavý a urážlivé gesto, vše, co mne ranilo, a ještě může ranit, poznámka drsná – holý onen čedič?! Se zbytkem víry, jež kreslila dávné mi vise, se zbytkem touhy, jež vedla mne v pisčité pouště, – V pisčité pouště! – ano vidím: Jednou. Ale zde ne. Někde mimo kosmos! 56
Vzpomínáš?!
A znovu snuješ lapidární věty pro dobré mladíky, ctné humanitáře, pro dobré mladíky z nejlepších rodin, vyrostlé v humbugu, špíně a flámu..flámu... A znovu snuješ lapidární věty. Jak budou tvářit se (rozmarný pohled!)pohled!). Tvář vezme na se výraz seriósní. O, hochu, věř mi: Blažen stokrát budeš! Vzpomínáš na slova, jež krev ti do tváře hnala?! Na ostré čelisti vlků dobře vlasteneckých? Tvá duše vznícená, pyšné snů budovy stavíc, chvíli se zalekla..zalekla... na chvíli..chvíli... a péro kleslo. Chvíli cos chvělo se, na chvíli bylo zas prázdno. Pak všechno odbyto; píšeš klidně dále... 57
Habemus papam..Habemus papam...
Kolem je dusno, a uvnitř je dusno. Mysliti, ptáti se, – pekelný vtip! Všechno je zvráceno, stuchlo a hnusno. Pokojně umříti bylo by líp..líp... A kolem nestoudné pošklebky bláznů. Těch debatt zoufalých hrozivý vlek! V chaosu začlo to, končí to v prázdnu. A je mi hrozně, že stěží bych řek’! Systémy zborcené, sofismat kruhy! Všechno je zděšeno, všechno se chví! Po dešti úmorném vzplanuly duhy, ty pestré duhy šílenství! 58
Dobře ti rozumím.
Les tmou se naplnil, v příšerné dimmense vzrůstá, mění se tajemně – všechno je zvláštní a jiné. Sněhové závěje bílé zřím. A noc! Sněhové závěje: Zapadnem’, zapadnem’, brachu! Neznáš ty cestičky, tajné ty pytláků stezky?! Dobré je chytrým být – slyš, výstřel z dáli! Les tmou se naplnil, a mění se a vzrůstá! A žhavé oči v tu samotu hrozivě svítí. – Byla to stará ta touha, ta sešlá už stářím?! – Jak mohly vzplanouti do noci vyhaslé oči?! – Bylo to staré a sžíravé, dávné mé záští?! – Jak nůž by nevbodlo v změklé mé srdce?! Dobře ti rozumím: Vlečeš mne v osidla zkázy..zkázy... Teď už mi neprchneš, vyváznout nelze ti! Nikdy! Zapadnem’? Zapadnem’! Ale my zapadnem’ oba! 59
Usque ad ultima.
A šla ke mně Smrt..Smrt... (Vzdálený chodec!) Čarovnými kroky obcházela dům. Pohlédla v okna: „Hé, synáčku!“ Dala mi ručinku, pěšinkou vedla mne. (Byly tam paseky, třešně a jahody, mravenci, čmeláci, sršně a – všelicos!) Už čas.! S hůlčičkou v rukou mi kruhy kreslila. (Pythagorejská věta a více ještě..ještě...) Nevím již – nevidím – zmizely kruhy, přichází noc – a je tak temno. 60
Praedistinace.
Praedestinován k nejmraznější hrůze, svou duši zvyk’ jsem v oltář Krásy klást. Své litanie čtu tam drzé lůze, a kritik jejich slyším hloupý žvast... Jdu hvozdů tmou bez v slunce žhavé víry, náměstím plným, kde nebudu sám! Co zpěvy svoje ve svět kladu šírý, já na panenství jejich vzpomínám... Na cudná jitra, čistých snů svých vání, na tvrdé bouře, osamění, stesk. Jdu hvozdem temným, lesem umírání, zavírám knihu věky starých desk! A v čistých chrámech, kde jsem dřív’ se kořil, je psáno plno blasphemických vět. A umělec, jenž nový motiv stvořil, slyší jej hráti z ulic flašinet! Pár cigaret pak mládež koupě chtivá nese si s pýchou z Krásy trafiky. A hudba zní, a chytrý kritik kývá. Já vidím básně, ne však básníky. 61
Ballada o fatu vzpoury duše.
A den byl páteční, když obležen byl hrad, jenž vypínal se věžemi až k nebi. A den byl páteční, když obležen byl hrad, kdo útočil naň, do příkopu pad’, a klesl mrtev s rozraženou lebí. A na cimbuří žert a bujný smích. – Ty zdi jsou pevné, železné jsou brány, –brány. – A na cimbuří žert a bujný smích, a pusté hody v šírých nádvořích, když útoky jsou všechny udolány. A den byl páteční, když obležen byl hrad, a dole vůdci k poradě se kupí. A den byl pateční, kdy obležen byl hrad. – Co zápas nevzal, vezme záhy hlad – ! A rozesmály divoké se tlupy... Teď bledé stíny kráčí po hradbách. – To vzdálená a neznámá je říše! – Teď bledé stíny kráčí po hradbách. Tam v posměch jejich hoduje zlý vrah, na hradbách reci umírají tiše. E: sf; 2004 62
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grosman, Josef; Svoboda, Václav; Grégr, Eduard
(Grosman a Svobosa nakladatelství. Tiskem Dra. Edv. Grégra v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 62

Věnování: Souček, Viktor
(Věnováno Viktoru Součkovi.)