Nálada.

Viktor Dyk

Nálada. (J. J. Drobnému.)
Na prsou kámen navalený leží. A při tom se tak hrozně těžce dýchá! Vzpomínek řada v závod kamsi běží. Jdu v dumy vnořen, jdu tak z ticha, z ticha! O dávných dumách myslím nyní znova. Stesk zašlých chvil zas k nové vstává vzpouře. To k zalknutí vzduch, v němž smrť kosu ková, karbolu zápach, dýmu, dehtu, kouře..kouře... A je mi chladno..chladno... Vlhké moje tělo se chvěje mrazem..mrazem... nežli v posled skoná! – Což moje prsa roztrhat to chtělo?! – Ah, touha kdysi hýřivá a vonná..vonná... Zřím tupě teď, jak tramway kolem jede, kočár se mihne, chodců dav se smíchá... Grimassy, tváře, všechno příliš šedé! Jak se to mate..mate... kácí..kácí...ticha..ticha... z ticha! 43