Nálada.
(J. J. Drobnému.)
Na prsou kámen navalený leží.
A při tom se tak hrozně těžce dýchá!
Vzpomínek řada v závod kamsi běží.
Jdu v dumy vnořen, jdu tak z ticha, z ticha!
O dávných dumách myslím nyní znova.
Stesk zašlých chvil zas k nové vstává vzpouře.
To k zalknutí vzduch, v němž smrť kosu ková,
– karbolu zápach, dýmu, dehtu, kouře..kouře...
A je mi chladno..chladno... Vlhké moje tělo
se chvěje mrazem..mrazem... nežli v posled skoná!
– Což moje prsa roztrhat to chtělo?! –
Ah, touha kdysi hýřivá a vonná..vonná...
Zřím tupě teď, jak tramway kolem jede,
kočár se mihne, chodců dav se smíchá...
Grimassy, tváře, všechno příliš šedé!
Jak se to mate..mate... kácí..kácí... z ticha..ticha... z ticha!
43