Stín dávné doby.

Viktor Dyk

Stín dávné doby.
Stín dávné doby v duši moji vstává. A svoji ruku ku výstraze zdvih’..zdvih’... Mne každé slovo raní do krvava a uráží mne frivolní Váš smích. Vzpomínek starých průvod šel, mne tísnil..tísnil... (Slavnostní průvod, v zadu pepíci!) Vše zhnuseno, a všechno jsem už vysnil, a všechny zahrál tóny kvílící..kvílící... Na dávný výlet, na mech dálných lesů, na slova, v nichž vřel dávný lásky klam, teď v době mlhy, ocúnu a vřesu já roztržitě sobě vzpomínám! A dávný obraz v duši moji vstávávstává. Kdos svoji ruku ku výstraze zdvih’..zdvih’... A tupě jdu, kde nikdo nevyčkává, a maně slyším frivolní ten smích. 35