16. I. 1897.
A my se jednou setkáme. Ale zde ne. Někde mimo kosmos.
Tvé svahy jsou srázné, holé, čedič tvrdý, tmavý,
mou píseň měkce, sténavě pláčí podzimní lesy,
tvé zraky plné hrdosti – o illuse, která neguje! –
tvé rhythmy plné odboje, jenž vysmívá se v prázdno.
(Je to už stará pohádka, a nelze jí už věřit!)
– Ale my se jednou setkáme. Ale zde ne. Mimo kosmos!
A zrak tvůj shrdavý a urážlivé gesto,
vše, co mne ranilo, a ještě může ranit,
poznámka drsná – holý onen čedič?!
Se zbytkem víry, jež kreslila dávné mi vise,
se zbytkem touhy, jež vedla mne v pisčité pouště,
– V pisčité pouště! –
ano vidím: Jednou. Ale zde ne. Někde mimo kosmos!
56