Cogito, ergo sum.
To byl by jakýs důkaz zdánlivý,
jak práskal by jsi koni do hřívy,
on musí letět dál a dál se hnát,
by měl si o to hnáty polámat.
Ta pravda stačila by pro život
a pak by musil každý idiot,
kdo nemyslí, též nebýt, příteli,
a vidíš, v tom ten závěr veselý!
A pokud myslíš, dobře víš: jsem červ,
a proto jsem, ti hlásá každý nerv,
a nejspíš tobě bolest napoví,
že jsi, když tvoje řinčí okovy!
Ty jestli službu vypovědí v ráz,
pak splyne v nic ti číslo, prostor, čas,
vlas zšediví a zbrázděná je líc,
zda potom jsi, když o tom nevíš nic?
109
A vědět, nevědět – vše jedno jest,
a cítit, necítit v zář věčných hvězd
a být či nebýt – vše jest duše stav,
však jsi-li v skutku, víš jen, když jsi zdráv.
A kolem všecko žití jeden proud –
kde příčetnost je pak a kde jest soud?
Tak „myslím, jsem“ je soud jen zdánlivý,
když osud tobě práská do hřívy!
110