Rád Vás vidím, olbřímí, nedostižné
boje starých! Svítíte z fresek Wiertze,
z tříště desek záříte reliéfů
oltářů božských.
Údy, torsa vypjatá v divé změti,
tváře lidské strnulé v divé křeči,
páže, křídla, ramena napřažená
v útok i odboj.
Nad těl spoustu Athéne gigantická
mává štítem, ruka tam chytá ruku,
všecko velké, nezrůdné! Prasklé meče,
oštěpy, toulce.
Divých ořů směsice, vlavé hřívy,
plecí oblouk rozpjatý, bujné prsy,
jaré touhy, rozmachy, pudy, vášně
živelné síly!
Ano, síly pohádkou, která duším
divnou zdá se moderních, malých lidí,
síly, která dovedla vztýčit šíje
oproti bohům.
Často zřím vás letěti svojí dumou,
svaté zbytky života antického,
odkaz době pygmejů, kárající
titěrnost naši.
Jak my líně drahou vyjetou jedem;
tygřím skokem luštíte taj svých bojů!
Orlím křídlem tepají srdce vaše,
v proudu se plouhá
naše touha pod vámi, úpí, sténá,
co vy s třeskem kentauřích, silných kopyt
hroudy, skálu deptáte, rázem jedním
úderem blesku!
Velké, svaté symboly lidské síly,
vůle pevné, železné, nehorázných
pudů divé výbuchy, skoky, vzlety,
atletů pózy!
Lačnou duší hltám vás, ptám se v bázni:
Věků proudem kam se ta síla děla,
jak se mohla roztříštit z veletoku
v krůpěje drobné?
Jak by mohla spojena obnoviti
znova země obličej, jaký cyklón
moh by vzpnout se divokou nostalgií,
vichřicí vášně?
Darmo ptám se, z bývalých kataraktů
líné kalné stružky jen prachem, blátem
vyježděnou kolejí epigonů
vlekou se líně.