Že řek jsem k písni české: Dej mi ruku,
já ukážu ti od křepelky tluku,
od letu střízlíka a sedmihláska,
jak živým slovem umí mluvit láska,
jak mocným křídlem vášeň v let se dává,
pojď, jiných laurů hodna je tvá hlava,
já povím ti, kde nové bují květy,
jdi, místo motýlů si chytej světy
v síť myšlenky! Buď tělem a ne stínem,
buď světlem, září, paprskem a činem!
Svou celou krásu ukaž světu nahou!
Jdi neobvyklou u nás posud drahou,
svou nohu splítej v bakchantickém reji,
hřmi v nebe hymnou, jásej v epopeji,
buš dějinám na vrata, jež jsou hroby!
Svůj kroj a řeč měň podle vůle doby,
tvůj chod buď láva, rým kamenné mlaty!
Měř chladným okem propasti a zlatý
vtkej zoře šíp ve budoucnosti mračna,
buď syta blesky jen a krásy lačna,
hleď, ať tvá sloka z bezdna perly loví!
Že vyplašil jsem z doupat staré sovy,
jimž bleskla v zrak mé písně záře zlatá:
jsem cizák, barbar, zrádce, apostata.
Nuž přijímám to! Prací odpovídám.
Dál lidstva zlaté veliké sny hlídám,
nechť zpěv můj vřesk, mou paměť ticho halí!
A jiný, vlasti, zvučně tebe chválí,
by tyl z tvé slávy a co jiných řada
ti s pokryteckým lkáním k nohoum padá
a jmenem tvojím svou zakrývá mdlobu,
já hledím dál přes ústrk, škleb a zlobu
v té síle, jíž se marný hluk vždy hnusil.
Já psal, co chtěl, a chtěl vždy, co jsem musil.