Ty historii příliš dobře znáš,
tu velkou všeho lidstva učitelku,
tu věčnou, spíš bych řekl pravdy stráž.
Tak bezpečnou jak magnetickou střelku,
tak spolehlivou, jako jen smrt bývá,
bez ohledu na času chvat či délku.
Tím skončit moh bych, co se ve mně skrývá,
však uhad bys, však cos mne říci nutí
do slední slabiky, co na rtu zpívá.
Snad nestojí to ani za zívnutí,
„Pah! mouchy, vari!“ bylo by líp říci,
se nestarat, co Petr s Pavlem kutí.
Jsou vposled také boží bojovníci,
též mají ideál, snad než ty větší,
jenž stál by za palcát a za sudlici.
Však dím to krátce a bez dlouhých řečí,
Tys poznal, co je nevděk vlastní obce
a jak těžko lidská hloupost léčí.
Když davu zdá se: Vše se řítí z kopce.
Kdo pochybil? Nu jedině jen hlava!
Za obětního pak tě zvolí skopce.
Bys utlouk sobě skráně do krvava,
chtě nejlepší, dav nechce rozuměti,
za pravdu vždycky nepříteli dává.
O závod řvou tu, baby jako děti,
ba za Stockmanna by Tě prohlásili,
žes blahobytu zdroj chtěl zadržeti,
jej ucpal, prohlásiv, že kam se schýlí,
miasmu nese, chorobu a mor,
jak z jeho zřídla žíznivi by pili.
Ty, Sparťana i Aristida vzor,
jsi náhle dobré vlastnosti vše ztratil,
spad z výše jich jak prasklý meteor.
Žes několika trubcům plány zhatil,
žes netancoval, jak se jiným zdálo,
vsled řeknou, žes i sebe obohatil.
A přece všecko, i to velké málo,
co z denní vřavy mohlo zbýti tobě,
Tys obci dal, by všecko jí v zdar hrálo.
Teď nejmenšího z luzy podlehs zlobě,
Tvé snahy zneuznány – vím, to hněte,
však nejsi první, neklesneš tím v mdlobě.
Neb klidnější teď žití Tobě vzkvete,
ať v práci doma, v svitu lampy vlídné,
kde božská hudba Ti své věnce plete.
To žití sobě jen a stejné klidné.
Nač zahradu máš, není její klid
ti lahodnější nežli fórum lidné?
Tys dokázal, čím občanu lze být,
jak nasadit lze síly své i zdraví,
jak vésti podniků i správy nit.
Vzdor jiných pěstí i přes jejich hlavy.
Co více chceš? Když chytřejší jsou soci,
nuž, ať se pustí této do zábavy!
Mně připadají jak ti, kteří v noci
lososa chytali dle pořekadla,
jak říkávali kdysi naši otci.
Mně milejší by byl klid večeřadla,
kam zasednou Tvé zdravé děti milé,
kam plný pohár ženy ruka kladla,
než titěrné ty šosáků všech cíle,
jich potlesk neb jich poškleb cynický
a všecka za tím snaha, shon a píle.
Čím obci byl jsi, budeš navždycky,
to nezničí víc zloba doby této,
klid zachovati hleď v tom antický.
A vzejde plnou žní, co Tebou seto,
ba vidím, jak Tě hledat budou v strázni,
to není podzim Tvůj, spíš plné léto.
Tož užij žití, milé těš se prázdni,
a mysli, kteří proti Tobě stáli,
že byli šplhavci anebo blázni.
Výš pohár! Čas nech, ať se na vše svalí!