Božská duše.
Jen jedna velká, bílá hvězda svítí
na opálovém nebi v tiché kráse
a duše tvoje unavená cítí,
jak jiná duše kol v svět rozlévá se.
Zda vstává snad ze spící řeky hlubin?
Zda květ ji vydychuje v svojí vůni?
Zda červánků ji vyzařuje rubin?
Zda spala přes den v chladné horské tůni?
Je náhle zde a přívalem se valí,
v své zvolna všecko zahrnuje vlny;
do moře ticha ztápí strom i skály,
pláň jest jí plna i hvozd jest jí plný.
V ní zvonce vesnického zvuk se hatí
a vozu ruch a mouchy zabzučení,
až sama nad lesem i nad souvratí
se rozlije ve pravěkém svém snění.
48
A ty, jenž stojíš kosmu nad propastí,
sám nemohl bys říci v této chvíli,
zda vidíš svoji duši v ní se třásti,
zda duše božská v nitro tvé se chýlí.
Jen záblesk to je, jako rosa travou,
a jako v prachu zákmit bílé řízy,
jak velké bílé křídlo, nad tvou hlavou
jež mihne se a zas juž v dálku mizí.
49