Dítě jsem noci, její dceruška,
Avšak ne čiré noci, bezhvězdné,
Alebrž sinavé jsem noci plod,
Kteroužto jemné prosvítá jasno.
A přec se neosměluji vystoupiti
Na den; neb jak se zlatý jeho paprsek
Mne jenom dotkne ostí svou,
Umru a rozplynu se před tvýma očima.
Pokud se v mládí touláš bezstarostně,
Myšlének vážností nedojat,
A za kvítím těkáš a za motýly,
Neznamenáš mne, nelze mi tě mámit.
Však na zpytování když duch tvůj dozrál,
Tož, jako šerá z horských propastí mlha,
Vznáším se kolem tebe, zahalujíc
Vše svým závojem přetajemným.
Nejen věcí znikání a původ,
I celá bytnosť jejich, množení a zánik
I budoucnosť a vláda osudu
Skrývá se mnou, nechť přemítáš neustále.
Mnou staneš se sobě ty sám. Tvé vědění
Jak daleko pak sáhá v útrobu tvou?
Nižádná olovnice nevyměří této hloubi –
Jinak by zraku tvému svět byl zjevný,
Jenž sám jsi malým světem u velikém.
A kdyby směs tu pochodně své září
Ti přívětivě nevyjasnila víra,
Tož duši tvou by zchvátila zoufalosť!
Přemýšlíš, rozjímáš? Chutě, jak Ödip!
Má hlava mne vyzrazuje. Chutě, jak Ödip!
Nechť se vítězi nedostane za podíl vínek,
Přec nemine ho tichá jeho prsou pochvala.