Hněvsa i Míra.

Jan z Hvězdy

Lesem divokým, strašlivou pouští Béře se Míra spanilá; Vždy hloub se zaplítá v černé houští, A dívka bledá se i listu leká; Okem zplašeným se v háji ozírá, A bázeň outlé srdce sevírá. Co Hněvsa jarý v daleké dlí vlasti, Chvíle utěšené více nemá, S ním uprchly milosti slasti, A Míra na návrat darmo čeká. Zdálo se , že pad v seči zrádné; Od chvíle nemá těchy žádné. U skály stane tmavém ve stínu, Na hřbet mechový zatluče zděšena: I praskne skálaa z černa klínu Vyjde babička shrbená. Hladí pobledlé tváře děvince, A s smíchem uvádí Míru do sínce. Jistě panenku láska souží, Starou že babičku v skále hledá? Po milenci jistě nadarmo touží, že milost spáti nedá? – Nekvěl, uhlídáš Hněvsu svého Mocí čárnou ze zrcadla mého.“ A tím za sebou slečinku táhne, Potichmo slova mluví tajená, Pak ze zrcadla roušku stáhne, A Míra se lekne co laň zplašená: Vidí v boji Hněvsu, jak se potácí, I jak bez vlády s koně se kácí. Jiný tu obraz! – Miláček věrný Ve vlastní krvi něm se brodí; Při umírajecím klečí mnich černý, A kolkol vojíni smutni hledí. – Míjí zjevení; – teď v stinném houští Družina Hněvsu do hrobu spouští. Tu klesne děva v mdloby lůno temné, Vlásky jejími větérky vějí. Co lilie zblednou Iíce jemné, A bez ducha jesti tílko její. Procitne a kol zraky v háj upírá Ni jeskyni však, ni babičku nezírá. Vzchopíť se děva v bolestném Ikání, Z háje prchá, rozumu zbavena. Po hradě mutné zní bědování: Naděje zmařenazmařena!“ Vyjde měsíček, a z okénka Hledí děva bolně, divě do venka. Hledí, hledí; ale hvězda žádná Utěchy ubohé nepodá. Smutno kolkol a temnota zrádná, V háji slavíček neklokotá. A hle, z pověstné skály klínu Jakby tisícero táhlo stínů. Ha slyš, tu dusot na hradním mostě A hlas: „Otevři, milenko drahá! Vracímť se z krvavé války pozdě, A venku to na mne hrůzně sahá!“ Otevři, otevři!“ volá to stále; Na hradě však je slov na mále. Zahřmíť to na bránua brána vzlítne: Mluv panoši, zdali slečna bdí, Či sen ji kojí? O nechť procitne, A vstříc milenci svému letí!“ Tak Hněvsa jarý, a panoš prst vztáhne: Tam ve komůrce milostí prahne!“ Vrazíť do komnaty mládce věrný, Hledí na lůžea trhne sebou: Co to? – zda pravda či mam je černý? – Pozdvihni milenko hlavu svěšenou! Mlčíš? – Neznáš milence svého, Milence dávno oplakaného?“ I obejme milenku, hladí Iíce, Hřeje na srdci tělo studené. O darmo! život se nevrátí více! Co v říši Morany, toť ztracené. – Zhaslatě Míra, co jasná svíce, A Hněvsu neuzřel nikdo více.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 1 místo, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

dalekost, zpěvec, jinoch, toužebnost, harfa, háj, provívat, zavívat, lůno, oudolí

163. báseň z celkových 564

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Borsa. (Jan Slavomír Tomíček)
  2. báseň bez názvu (Václav Vojáček)
  3. VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO. (Karel Sabina)
  4. TÁBOR. (Otakar Červinka)
  5. ZLOMKY BÁSNĚ „ČERNÁ RŮŽE“. (Karel Sabina)
  6. báseň bez názvu (Milota Zdirad Polák)
  7. Píseň myslivce. (Josef Krasoslav Chmelenský)
  8. Horimírův skok. (František Jaromír Rubeš)
  9. Drahomíra. (Jan z Hvězdy)
  10. ABAELARD HELOÍZE. (Karel Hynek Mácha)