Lesem divokým, strašlivou pouští
Béře se Míra spanilá;
Vždy hloub se zaplítá v černé houští,
A dívka bledá se i listu leká;
Okem zplašeným se v háji ozírá,
A bázeň outlé srdce sevírá.
Co Hněvsa jarý v daleké dlí vlasti,
Chvíle utěšené více nemá,
S ním uprchly milosti slasti,
A Míra na návrat darmo čeká.
Zdálo se jí, že pad v seči zrádné;
Od té chvíle nemá těchy žádné.
U skály stane tmavém ve stínu,
Na hřbet mechový zatluče zděšena:
I praskne skála – a z černa klínu
Vyjde babička shrbená.
Hladí pobledlé tváře děvince,
A s smíchem uvádí Míru do sínce.
„Jistě panenku láska souží,
Starou že babičku v skále hledá?
Po milenci jistě nadarmo touží,
Oč že milost jí spáti nedá? –
Nekvěl, uhlídáš Hněvsu svého
Mocí čárnou ze zrcadla mého.“
A tím za sebou slečinku táhne,
Potichmo slova mluví tajená,
Pak ze zrcadla roušku stáhne,
A Míra se lekne co laň zplašená:
Vidí v boji Hněvsu, jak se potácí,
I jak bez vlády s koně se kácí.
Jiný tu obraz! – Miláček věrný
Ve vlastní krvi něm se brodí;
Při umírajecím klečí mnich černý,
A kolkol vojíni smutni hledí. –
Míjí zjevení; – teď v stinném houští
Družina Hněvsu do hrobu spouští.
Tu klesne děva v mdloby lůno temné,
Vlásky jejími větérky vějí.
Co lilie zblednou Iíce jemné,
A bez ducha jesti tílko její.
Procitne a kol zraky v háj upírá –
Ni jeskyni však, ni babičku nezírá.
Vzchopíť se děva v bolestném Ikání,
Z háje prchá, rozumu zbavena.
Po hradě mutné zní bědování:
„Naděje má zmařena – zmařena!“
Vyjde měsíček, a z okénka
Hledí děva bolně, divě do venka.
Hledí, hledí; ale hvězda žádná
Utěchy jí ubohé nepodá.
Smutno kolkol a temnota zrádná,
V háji slavíček neklokotá.
A hle, z pověstné skály klínu
Jakby tisícero táhlo stínů.
Ha slyš, tu dusot na hradním mostě
A hlas: „Otevři, milenko drahá!
Vracímť se z krvavé války pozdě,
A venku to na mne hrůzně sahá!“
„Otevři, otevři!“ volá to stále;
Na hradě však je slov na mále.
Zahřmíť to na bránu – a brána vzlítne:
„Mluv panoši, zdali slečna bdí,
Či sen ji kojí? O nechť procitne,
A vstříc milenci svému letí!“
Tak Hněvsa jarý, a panoš prst vztáhne:
„Tam ve komůrce milostí prahne!“
Vrazíť do komnaty mládce věrný,
Hledí na lůže – a trhne sebou:
„Co to? – zda pravda či mam je černý? –
Pozdvihni milenko hlavu svěšenou!
Mlčíš? – Neznáš milence svého,
Milence dávno oplakaného?“
I obejme milenku, hladí jí Iíce,
Hřeje na srdci tělo studené.
O darmo! život se nevrátí více!
Co v říši Morany, toť ztracené. –
Zhaslatě Míra, co jasná svíce,
A Hněvsu neuzřel nikdo více.