Zvířetnice za hory se sklání,
Ubledlá s ní mizne denní zář;
Za rybníkem nad porostlou strání
Plné Lůny bledá vzchází tvář;
Tichosť kol svou peruť rozprostírá,
Zvonku zvuk jen nad lesy umírá.
Samoten teď při okénku sedím,
Posuď lásky k tobě cítě moc; –
Zasmutnělý v dálné hory hledím,
Jenž se víc a více tratí v noc;
Tak mé štěstí prchá dál a dále,
Až mne obstře hrobu temno stálé.
Heloízo! by mně bylo dáno
Spatřiti tě ještě jednou jen,
Nežli v lůžko bude mi ustláno,
V kterém věčný spáti budu sen;
By, jenž tebe stíní, prchli mraky,
Oko mé v tvé stopilo se zraky;
To má touha z tmavého kdy lesa,
Kolem něhož louka zakvětá,
Vranný havran nad hvozdy se vznesa
Rychlým křídlem v hory zalétá;
Neb kdy tam, kde lípy stín se vlaje,
Holub s družkou ve větvích si hraje.
S oblaky nad zem se vznesti toužím,
Rychlý s ními konati chci let;
Však ach darmo, darmo jen se soužím
S svobodou mně zašel mou i svět;
Slunce zhaslo, a noc sklesla černá,
Mezi mnou a tebou dívko věrná.
Oba nás zavírá temná chýže,
Zeď klašterní od všech brání stran;
Přísaha nás oba stejná víže,
Mezi námi bouří ocean;
Zem i moře proti nám se zdvíhá,
Lásku naši zem i moře stíhá! –
S Bohem buď! – již víc se neshledáme – –
Dál nemůžu; – – bolestí jsem zmdlel,
Myšlenka ta ňádra bolno láme,
Strašlivý mi v srdci budí žel; – –
Slyš v tom zní slavíka klokotání,
Bolesť má tu rozplyne se v lkání. –