„Ven na lov, ven! – Jak v hradě těsno!
Síněmi táhne se černý stín,
A v duši mé tak bědno i děsno!
V prostoru ven – v chladný lesa klín;
Ať se prázdnoty mysli sprostím,
A trud i strast ze srdce vyhostím!
Sluho, vyveď mi vrance mého,
Ať vychvátím sílu jarou!
Zamnou, kdož srdce zmužilého,
V hájů temno, na poušť divokou!“
Takto volá Drahomíra kníně,
A hned naplní se dvořany síně.
„Ha vítejtež mi Čechové zdární!
K bohům, jimž láska v srdci hoří!
Nechť klesnou vytrženci marní,
Ješto cizímu bohu se koří!
Dříve nepozbudu mysli děsné,
Dokud to cizinstvo v prach neklesne!
Večerem na to myslím, mním na to ráno,
A zraky mé vidí jen – krev!
Neníť sladkého mi oddechu přáno,
Dokud nevyvře z duše žhoucí hněv.
Tedy zavzněte vesele rohové hlasní!
Na lov! ať krev zraky mé vyjasní!“
Zvoláť to kněžna – a z hradu valný
Ven vyřítí se lovců zbor.
Rykem poozývá se hvozd dálný,
Zvěř zděšená pádí do hor;
Za ní Drahomíra lesem i pouští
V nejhlubší se ubírá houští.
Ha slyš! z daleka zpěvy slavnotemné,
Nezračných co písně duchů,
Budí Drahomíru nepříjemně
Ze zábavy sladké – z krvavých snů.
Zděsíť se kněžna, a vrance dohání,
Zkad zbožné zní prozpěvování.
A hle, v středu háje, v zákrytu hustém,
Chrámek Páně na chlumci stojí,
Kde hrstka věřících na místě pustém
S zpěvem modlitby vroucně pojí.
Pneť zhůru se obět k blankytu čistá –
Jsouť to novotní ctitelé Krista.
Kněz právě lid žehná znamením kříže,
A lid na tvář pokorně padá.
Jednota všecky co bratry víže,
Jim utěchu víra i láska dá. –
Vztekem tu zkřikne pohanská kníně,
Až pysky brodí se ve modré píně:
„Ha čáry a mam! – O plémě nehodné!
V prach s tebou i bohem cizím!“
To řkouc oře svého vztekle pobodne,
I vrazí na pahor skokem drzím;
„Zamnou, kdož srdce zmužilého!“ –
Leč nikdo se nehne z místa svého.
Tu kněz vysoko k nebi kříž pozdvihne,
A v tichu slavném všecko dlí;
Pohanku však to co blesk zastihne,
Z očí jí chrámek i háj mizí; –
Neb náhle se zem pode ní rozstoupí,
A z hloubi černé to řehce i oupí.
Aj jak tu druzí pohané zblednou,
Kněžnu s ořem když důl pohltí!
V bezdnu zařehce to ještě jednou,
A v praskotu zavře se zem nad ní.
Kolem pekelná lůza se míhá,
Že i křesťany věrné hrůza stíhá. –
Zas ticho vůkol v háji, co v hrobě,
K nebi křesťanstvo vděčně hledí;
Pohanstvo se Kristu koří v té době,
A slzy kajicné hojně cedí.
Všecky tu spojilo božství kříže,
A jednota opět bratry víže.