To tehdy jsme se také loučili...
Pamatuješ se ještě – tenkrát před lety?
Na střechy počal padat prvý, tichý sníh.
Ty tehdy zaplakal jsi němě, neslyšně,
krajinou zasněženou, mrtvou, utichlou...
Pak odlétl jsi v jiný dálný kraj,
svou družku hledat, provždy ztracenou...
Já tehdy také tolik smuten byl,
pro lásky ztracení já tolik smuten byl,
v svých letech šestnácti, blouznivý, chorý hoch...
Ten dávno minul čas. Zda je to pravda ještě?
Tak vzdálen tomu dnes jsem, jako všemu už,
co bylo před lety...
Dnes loučíme se zas. Je smutný podvečer,
tak beznadějně smutný.
Leh’ těžce na srdce, leh’ těžce na ducha,
a celé sklíčil tělo nemocné.
Ze stromů dávno listy sváty jsou,
a kostry holé, jako trosečníci
ve výčitce zoufalé k nebesům
své paže zvedají – však nikdo nevidí...
Už vítr nevzdychá – jen trpká netečnost
s výčitkou civí v dálky čiré nic
v pohledu věcí všech... Je v agonii kraj...
Kouř v sklenné studeno se vznáší naproti
largo a nemluvně. Mlátička zoufalá
si v prázdno naříká... a nic ji neslyší.
Vše pusté, zoufalé, vše ve zbytcích a troskách,
vše umírající a k sobě lhostejné,
vše v kusých vzpomínkách a matných představách,
vše v prázdno bezúčelně civící,
vše bez síly... Je v agonii kraj...
Teď asi napadne už brzo první sníh.
Napadne ve vločkách a všechno pokryje,
poslední uspí city přírody.
Umlkne všechno... S bohem, příteli.
Buď zdráv a nenacházej! Krásné jest
žít v stálém roztoužení na zemi!
Je nutno stále snít a toužit po Něčem –
ať je to družka, nebo cizí kraj,
ať mládí uprchlé, neb domov vzdálený,
ať štěstí neurčité, neznámé –
Je Touha smyslem žití. Co však já?
Já ztratil vše, ač nikdy neměl víc,
než možnosti a sny... Teď duše má
je jako tato pustá krajina,
a marnost její o to větší jest,
že neví, zda ji Jaro probudí!
S tím tichem hudebním, v němž ty se loučíš se mnou,
loučím se také já... s životem? či jen snem?
A brzy napadne v mou duši bílý sníh.
Pomalu, largo... Vločka za vločkou,
zašumí jako v snách, ulehne tiše tak,
a v tichý uspí, chlácholivý sen...
Oddaně, tiše, teskně, bez vzdechu,
jak ona krajina se srdce zklidní též,
uklidní navždy... Bílý chladný sníh
krýt bude všechno: Myšlenku i cit.
A je-li Věčného Cos’ v bytí mém,
snad Anděl Smrti to kams jinam odnese,
a zachová, by – tajný důvode –
to jinde rozvilo, a lépe – aby tak
naplněn byl snad zákon Moudrosti,
vyšší, nám nedostupný. S bohem, příteli!