KLETBA TĚLA.
Dala mi tělo – ráda, nerada,
však duše – té mi vůbec nedala.
Teď ve vzpomínce všechny stopy hynou,
rozkoší zraku, hmatu, soulože,
už ani vzkřísit v mysli nelze mi dnes vše –
a představím-li si ji, jak ji dnes
už jiní užívají, k sobě směle vinou,
mám cit, jak nebyla by nikdy byla mou....mou...
Proč tedy všechny lsti, a lže, a úsměchy,
ješitné triumfy nad úspěchy,
pohledy nenávisti nebo pohrdání,
a konečně to lstivé s bohem dání,
ta radost jizlivá, že mě tak oklamala,
ten smích, jímž nad tím ješitně se smála,
proč v paměť vrací se a pokaždé mě zraní?
Dala mi tělo – ráda, nerada,
však duše – té mi vůbec nedala;
snad proto je mi dnes, jak vůbec by
mi ani těla svého byla nedala.
141