Ne, nechce se mi milionů,
ne, nechce se mi tolik žen –
jen svoje Umění mít plně:
A chci být spokojen.
Je zlato velký zloděj!
Oči ti oslní –
zúží ti světa obzor,
předsudky naplní –
v Poslání rozptýlí tě,
snad svede na scestí –
falší tě obklopí snad
v lásce a přátelství;
vsije ti nedůvěru
do srdce ke všemu,
i k ženě poctivé snad,
i k citu pravému.
A žena? Jak je chuda!
Nikdy ti nedá vše!
Vol si: buď věčnou žízeň,
buď časné rozkoše.
Může kdy vůbec zkojit?
Být víc než nudou, zlem?
Je člověk jen! A může
být ten kdy Idolem?
Sám život! Jaký mumraj!
A hořkost v jeho dně!
Chceš-li k Cíli – v kruhu bloudíš
o stálé proměně.
V svých snahách, pravdách – zvůl
se ruší v sobě sám –
jsi unaven, jsi žízniv –
a klam a klam a klam...
Ty nejkrásnější chvíle,
jež chtěl bys zadržet,
zmizí ti hned... a nikdy
už nevrátí se zpět!
Na konec se Vzpomínkou,
jež zbyla jediná,
odejdeš na vždy, na vždy...
Vše je jen Hodina.
Leč to, co časnost Hodin
u Věčnost promění –
to Absolutní je:
A to je Umění.
Když jednou zmizíš s toho světa,
kdo zeptá se tu: Co jsi žil?
Jakou pak cenu Absolutna
mít bude, co jsi procítil?
Ať bol, či radost – co z ní zbývá
tobě i jiným potom? Nic.
Tak lhostejno, ať jsi tu prožil
Míň nebo Víc.
Však co jsi stvořil! To je tvoje!
To v minci Věčnost promění –
Je krásný verš víc krásné ženy:
Tvůj Osud je tvé Umění.