Vždy touhu po štěstí má v duši každý z nás,
a pokud kdo je živ, s ním ona kráčí všude –
chci míň než kdokoli, tak přání mé je chudé,
když touhy ostatní mi všecky spálil mráz.
I málem spokojit se srdce naučí,
rád půjdu životem dál třeba s prázdnou dlaní
a věru, míň než já přát nemůže si ani
ten, kdo je poslední a z lidí nejchudší.
Po ničem netoužím, co druhdy sníval jsem
a při čem v bolestech se srdce zakrvácí, –
chci štěstí jediné, v své samotě a práci
bych stačil sobě sám, jda s cesty lidem všem.
Chci pouze – býti sám... V tom štěstí největší,
tak nikým nevšímán jak, bože, šťastným budu
všech přání jiných prost, nechtěje na osudu
než ticho samoty, jež duši vyléčí.
Víc nechci pro sebe, chci štěstí pro jiné,
já chtěl bych, ve světě by všichni byli šťastni,
jen mne když nechá svět, bych šel svou cestou vlastní,
byť štěstí, jež zná on, tam třeba nekyne.
Nic nechci na nikom – tak život naučí
se všeho odříci, když všechno časem brává,
netoužím po jiném, nač neměl by tu práva
kdo nejbídnější je a z lidí nejchudší.
Chci vzduch a slunce jen, zpěv ptáků za jara
a tichou práci svou, své písně ze dne ke dni
a sladkou jistotu, že lidé zlí a všední
a tupá banálnost se o mne nestará.
Chci pouze býti sám. I v odříkání tmách
hvězd tichých bledý svit mi zářit bude v duši,
když cestou, kudy jdu, mne nikdo nevyruší
a nízkost vtíravá dál nesmí za můj práh.