SLAVNOST JARA.
Dnes jarem ovoněné se rozhoupaly zas,
rodného kraje zvony se rozhoupaly zas –
hlaholil v dálky, plesal, lkal, ten slavný, snivý jejich hlas!
I já jsem zajásal! I já jsem oživil!
O dalekých se horách rozesnil –
po dalekých se mořích roztesknil,
po všem, co vzdálené je na tisíce mil – – – –
O věčném rozesnil se přelévání míz,
o touze, o lásce a oddanosti čís’,
o salaších a splavech, krásných dívčích písních,
o vlasů rozčesávání za nocí měsíčních – –
O všem, co možno věčně, věčně snít,
a přec se nikdy, nikdy nedosnít – –
A bylo mi tak smutno jarním snem,
jak růžím, které příliš krásně voní,
a bylo tolik jara v srdci mém,
co plachty rozpiaté ho nesou oceánem,
co letí ho, se slavným větrů vanem
po země probuzené lánu dalekém –
38
i zvolal jsem: Vy všechny touhy mé,
ty všechna lásko, kterou jsem kdy cítil
a jíž jsem srdce nikdy nenasytil,
poněvadž Nekonečno touží srdce mé –
ty všechno nadšení, jímž se kdy duch můj třpytil,
roznícen dobýt všechno vzdálené –
Ó k hymně jaru největší mně dneska spojte se,
ó spojte se –
co křídla duše mé!
39