Starodávný motiv.
Je láska živý strom, jenž ke rtům níží
své větve chvějné s vábnou plodu tížítíží,
jak by chtěl podat mi své ovoce;
hlas tajný dí: V těch plodech mír a klid,
kdo chceš být blažen, spěš je zachytit,
bys v moře štěstí splynul hluboce.
Leč kdy své dlaně vztáhnu po nich v touze,
kams mizí mně jak lhavý přelud pouze,
jejž obraznosť v mou duši vetkala;
vždy nové kouzlo novou mukou zas mne trýzní,
po lásce touhou chvěju se jak chodec žízní
a trpím žalný osud Tantala...
Znám konec všeho, žiju bez naděje,
vím, z květů všech že smrti dech jen věje,
že lásky žár se mění v klamu chlad...
a přece vždy po sterém zoufání,
když láska ke mně blíž se uklání,
jak proklatec zas musím – milovat!
77