Žena.
(Joséphine de Beauharnais r. 1796.)
V ulici Chantereine, v své malé vile,
tak blízko cítila podzimu šedý dech
ta snědá Kreolka, když zasmušile
tvář vadnoucí si prohlížela v zrcadlech...
A touha života jí chvěla kyprým rtem,
když pleť svou barvila růžovým líčidlem.
Před zrakem kouzlila si skvělé plesy,
šum lesklých salonů a zlatá divadla –
leč osud dal jí nuznosť vikomtesy,
a stáří chvátalo, líc hebká povadla,
a ona chtěla žít v Paříži báječné
jak růže rozkvetlá ve záři slunečné!
Všem kouzlům koket, ach, se naučila,
tak božsky vnadna exotickou gracií,
svých vděků vínem Bonaparta spila,
jej rozohnila čarem měkkých linií,
že v její náručí se jako hošík chvěl
a slávy fantomu na chvíli zapomněl...
[61]
Tu vzplála radostí jak kouzelnice,
jež v báji z moci čar svých plesá potichu,
v ní jaře procitla zas vášeň lvice –
i těšila se na dny slávy, přepychu,
před duší toužebnou jí nový život hrál,
v něj ved ji triumfem ten mladý generál...
Ta žena omládla!... Teď v blahu žije
a neteskní, že s armádou muž v dáli táh’,
jen jeho vavříny si na skráň vije
i libuje si v krvavých těch okrasách
a plýtvá úsměvy, královna salonů,
když v daleku kdes hučí hymna kanonů.
A bledý Bonaparte v Italii,
ach, po ní stýskal si, ji bohyní zval svou,
v svém srdci choval žárlivosti zmiji
a lásky portret v medaillonu na prsou,
ten byl mu v bouřích bitev hvězdou naděje
i amuletem, kterým dobyl trofeje.
Ó, tehdy v lásce byl jak student snivý,
měl prudké záchvaty jak hrůzný Othello,
v své touze ženu zval v rej bitev divý,
a srdce sopečně mu hněvem vzkypělo,
když tušil konečně, že ženě veselo
a z Paříže že by se, ach, jí nechtělo.
Jej skrotit uměla... V ten čas, kdy v stanu
v svých bojů předvečer při rudém světle bděl,
horečně dumaje nad skizzou plánu
a kliden zdánlivě, přec v nitru svém se chvěl,
v ten čas ta luzná žena plála radostí
jak řecká bohyně ve středu slavností,
62
svou Paříž vášnivě tak milovala
hned z jitra těšíc se na triumf večerů,
kdy vkročí majestátně do divadla,
kde před ní uctivě lid vstane v parteru...
Po nových vavřínech muž v dáli kdes se hnal
a z kluzkých salonů v stan svůj ji tklivě zval.
63