STROMY U CESTY.
Za žáru dnů, kdy tisk’ jsem šlépěj v půdu sprahlou
na mlatu silnice, jež vozy zryta jest –
já tiše zjásal, vida stromů řadu táhlou
dál před sebou tam vroubit stínem úpal cest.
Bez stromů šklebí se ta cesta nehostinná
jak šedý, nekonečný had, jak příšera...
Dík stromy! korun vašich spleť tu klenbu spíná,
dští chladem, vůní, vlahým kouzlem večera.
Vy božské stromy, vzácné kaple ptačích písní,
vy stromy ronící v pal dusna vonný vzduch,
vy kvetete, vy dýšete, ač prach vás třísní,
a spadlý květ váš deptá všední chodců ruch.
13
Za žáru dnů já tisknu šlepěj v půdu sprahlou
po žití silnici, jež lidstvem zryta jest,
směs chodců, vozů zřít zde řadou šumně táhlou...
a básník? – toť ten strom kvetoucí v prachu cest.
14