ZA DNŮ LÁSKY...
Ó matko má, já chtěl se tiše svěřit,
že blaho znám, jež nelze umem změřit,
že plavec bludný já teď k břehům vesluji;
zář mého štěstí padla by v tvou líci,
tvá duše jásala by s mojí snící,
kdy řek bych nadšeně: Já miluji!
Ó matko má, já kojil naděj smělou,
že vejdu k tobě s dívkou uzardělou,
že pro poklad se vydám k tobě na cestu,
pro tvoje drahé, svaté požehnání,
a ty že v mile vlídném usmívání
jak dceru přivítáš – mou nevěstu.
A přijel jsem a zřel – se žlutou lící
bez dechu tělo v černé rakvi spící,
24
na čele rozestřen tkvěl hrobu divný chlad,
a oči spaly žitím unaveny,
však rty tak byly jemně otevřeny,
jak chtěly by se mne cos – otázat!
25