V tom kraji zněmčeném, kde záští zrádná zmije
vše ráda uštkne, co jen nese český znak,
kde cizák s odrodilcem stejnou píseň vyje, –
mně často padne v srdce chmura teskná tak!
Mně nevolno... Kruh slunce rudě žlutý splývá
tak zvolna za lem vrchů, kamsi do Bavor...
Juž zmizel... Šero soumraku se klidně stmívá,
jak oběť večerní plá jenom témě hor.
Ó chvíle západu! – přec nejmilejší byla
v mé jizbě, v rodném domě, v drahém srdci Čech, –
v té jizbě, kde má duše prvé verše snila,
kde zrak můj denně zřel to moře starých střech.
A z dáli hleděli tak vážně v skryt mé cely
kamení strážci české slávy, obrany:
z Petřína dumných parků Strahov osamělý,
palácův sbor a věží, spící Hradčany...
Můj Bože, po té jizbě teď se mi tak stýská, –
jež byla vzácných reliquií svatyní,
snů velkých chrámem byla světnička ta nízká,
a Láska nadšenou tam byla bohyní...
Až hořko ve stesku... Zde v kraji jen mé tělo
jak stroj jde ku předu nuceným krokem dál,
a stále cítím, jak by cos se ke mně chvělo, –
ten duše pláč, již v domově jsem zanechal.
Toť divný stesk!... Tak asi vojínovi bývá,
tak bolně lká mu v srdci upomínek roj,
když přední stráží je a v černou noc se dívá
v předtuše, že juž zítra rozhodný vzplá boj!