Zazářila ranní zora,
vyšlo milé, jasné slunce,
v dvorci ruch už, v polích zpěvy
na svém loži dcera domu,
mladá, sebou nehnula.
Vešel otec do komory,
pravil stařec: Drahé ditě,
ráno už, a ještě ležíš,
za tebe kdo bude pleti
v zahradě dnes pestrý mák?
Ještě ležíš a s tvou matkou
radíme se od úsvitu,
máme-li tě na ves provdat,
v panský dvůr na slunném kopci
nebo v město veselé.
Mlčí dívka, vejde matka,
stará, věrná, plná něhy,
zvolá na ni: Aj, mé dítě,
ještě spíš? Kdo bude chystat
výbavu tvou, nevěsto?
Ozvala se dívka bledá:
Nevstanu už, drahá máti,
připraveno už mé věno,
věnec z routy, bílý příkrov,
rubáš dlouhý, řasnatý.
Otče milý, nač se radit
od úsvitu s matkou věrnou?
Neprovdáš mě ani na ves,
ani v dvůr na slunném kopci,
ani v město veselé.
Matka moje sprovodí mě
tam, kam srdce moje touží,
na ten vrch, kde lípa stojí
vonných květů, sladkých šeptů,
která žal můj celý zná.
Pod zem vlhkou uloží mě,
plakat bude, vím, ach vím to,
celou zimu bude plakat,
přijde však zas slunné jaro,
horké slzy usuší.
Bratři moji koně pásti
budou zas a navštíví pak
nízký rov můj, plný květů,
vrátí též se z cizí země
ten, pro něhož láskou mru.
Řekněte mu, bratři moji,
pod rovem že srdce dříme
v úzkém domku z bílých desek,
srdce ranou skrvácené
zrádné jeho nevěry.
Mrtvá že tam leží dívka,
zahalená v bílé plátno,
vyšívané zlatou nití
jeho vlasů, slzami pak
skropené jak perlami.
Stydnou nohy, ruce, srdce,
ještě jednou na mne hleďte,
světlo než z mých očí prchne,
blíže pojďte, blíže, blíže,
poslední ten slyšte vzdech:
Vyzkoumat kdo tajnost lásky
dovede? Spíš v hlubém lese
spočítáte všechno listí,
vyčerpáte spíše moře,
na dno než jí přijdete!
Zmírám krutou jeho rukou,
přece po něm v touze volám...
Dole tam v té černé zemi
nebude mě nic, ach, bolet,
než že on zde nestojí!
S vámi že mě neuložil
v úzký dům, že nezaplakal
nad mým rovem otcem, s matkou,
naposled že nepohlédl
s pláčem v zrak můj hasnoucí...