Na širé pláni v zemi severní,
kde led a mha, kde sníh a noc se rodí
a smrt přebývá v zmrzlých bařinách,
odkud na bystrých vichřic perutěch
se řítí v kraje sluncem zlacené, –
tam vyrostla polibkem krátkých jar
ze země černé bříza stříbrná.
Jen krátká byla doba blahých dnů,
již osud krutý rukou lakotnou
jí odměřil, a přišla hodina,
kdy sladký dar života zdejšího
jí bylo vyměnit za hořkou smrt.
Bylo to v noci tiché, hluboké,
když mráz ji objímal, když líbal ji
a dechem zhoubným jiskru života
v ní uhasil a nořil v smutnou tmu
sen, který, světlý, snila o jaře,
o slunných nebes šťastném úsměvu.
Na zemi sníh se blýštil jiskrně
a zář severu plála krvavě
na nebesích a hvězdy tonuly
v tom moři brunatném a zbledaly
jak květy mroucí, když je ovane
proud žhavý požáru, jenž v úkrytě
byl vznikl lesním, v kraj se valí pak,
a zhouba s ním a všeho žití zmar...
Jen jedna hvězda posud zářila
a vzdorovala rudým paprskům
a lila útrpně svůj čarosvit
na břízu krutým mrazem vražděnou.
A bříza pnula nahá ramena
tou rudou nocí vzhůru ku hvězdě
a mluvila k ní mroucím šelestem:
„Ó, ty, jež vysoko nad zemí pláš
a smrti nepodleháš zákonům,
jež bohu blíž a jeho andělům
tak neskonale šťastna kroužíváš,
a útrpně se díváš v bídy dol,
dcero nebes, slyš, co země dceř
teď k tobě mluví ve své pokoře!
Dík bohu vzdávám za života dar,
a nereptám, že mi jej odnímá,
neb šťastná byla jsem v své samotě,
a ráje v truchlém kraji snila jsem;
ó, blažily mě vlasy zelené
a stříbro kor, za roucho dané mi:
vždyť lepost moje jednou poskytla
za vedra dne mladému rekovi
na krátkou chvíli sladkou hospodu!
On od severu táh’ na šťastný jih
a znaven u pně mého spočinul:
Na větve moje věsil lesklou zbraň,
svou pavezu a zlatou přílbici,
o kmen můj vnadnou hlavu podepřel
a zdříml tak, jak v klíně matčině.
Tu bytost moji prochvěl sladký bol,
já korunu svou k němu sklonila
a šeptala mu v ucho luzné sny
o blahu nekonečném, dosáhnout
jež člověku ni tvoru jinému
zde nelze, v strastiplném světě tom,
kde blahem jediným tušící sen!
A rosa třpytná se mne kapala –
ta bolela co slza palčivá...
On setřás’ dřímotu a prohlíd’ zas
a zamyšleně upřel zraky své,
dvě hvězdy modravé, na zachvělý
můj list, a odešel ’sléz s povzdechem,
s pocitem tajůplným, zmateným.
Třikráte vrátil se nevěda, co
jej pudí ke mně v tužbě záhadné –
že duše moje jemu příbuzná,
to neuhod’, a zmizel v dálavě...
Ó, hvězdo jasná, krásně zářící,
on vrátí se od luhů květnatých
na sever tichý, pustý, dumavý,
a najde tělo moje zčernalé
a větve svislé, větrem zlomené...
Až na kostře mé, smutně strmící
uprostřed vřesu, zbraně rozvěsí,
pavezu též a zlatou přílbici,
až o kmen můj pak hlavu podepře
a k tobě vzhlídne u výš nadzemskou,
a smutně vzdychne nad mým osudem –
ó rci mu pak, ty světlo nebeské,
že bez reptání smrt jsem přijala,
že blažil mě ten krátký, sladký sen,
jejž v pustině jsem snila o štěstí!
Ó, rci mu pak, ty světlo nebeské,
že nevěřím, že ho již neuzřím!
Co stvořeno, to zhynout nemůže,
byť stopa veškerá i ztratila
se oku, které hledá vesmírem
tvar, jímž se ona bytost oděje,
jež ušla nám na cestu dalekou!
Rci jemu pak, ó hvězdo zářící,
že tužby naše, tužby záhadné,
tou nejjistější jsou nám zárukou
o věčnosti a blahém shledání
tam, kde uvolněné naší bytosti
juž meze není – to mu, hvězdo, rci...
A řekni mu, že upomínka naň
mi spasnou byla v chvíli strašlivé!“ –
Tak mluvila ku hvězdě zářící
ta bílá bříza hlasem slábnoucím
a domluvivši, tiše zemřela. –