A v čase tom před krále předstoupili,
před toho, který velkou říší vlád’,
a kloníce se k zemi promluvili:
„Řev vzpoury hučí řevem divých stád
kol tvého domu. Nechť tvůj majestát
před bránu vstoupí. Lid ten klesne v prach,
jej pojme uctivost, posvátný strach,
až uzří tě. Jest jako bouř a slunce tvoje tvář,
a s čela lije koruna ti hrůzyplnou zář.“
A zlaté brány hromem zahučely
a vyšel král před palác z mramoru;
kol něho pyšné sochy v blankyt čněly,
dým kadidla se nesl nahoru
od paty porfyrových schodů v výš,
kde baldachýn nad jeho hlavou vlál,
utkaný z purpuru. O stupeň níž
kněz nejvyšší v šarlatném hávu stál,
a velmožové říše hemžili
se po schodech a podle lačnili
po královského oka pohledu,
a jejich dcery přišly k posledu,
by krásou zvýšily královský pych.
Teď král otevřel ústa. Každý ztich’,
by naslouchal. Dav čekal jeho slov,
a hlasem, který hrdě zněl jak kov,
král promluvil: „Jsemť, lide, otcem tvým,
proč rouháš se mi směle vzdorem svým?“
Co odpověď se bouří k nebi zdvih’
ohromný, nekonečný lidu smích,
smích jako příboj moře hřmějící,
smích – hrana, bajkám konec zvonící.
A smíchem zachvěly se podvaly,
a sloupy, klenby, stěny pukaly,
a v trosky rozvalil se celý dům.
Po staré pýše zbyl jen pouhý rum,
a s porfyrových schodů pomalu
jak kotouč suchých listů kutálil
se dolů král. A v slunce úpalu,
když dávnou modlu déle nehalil
blesk drahokamů, purpuru a zlata,
lid uviděl, že uhnětena z bláta!