Heřman Přerhof.
Bezvolně ústa k úsměvu se ladí
a ruka ruku ku potlesku hledá.
Leč co ta tváře němá, sněhobledá
ústa i ruce k pomlčení svádí?...
Již stoupá na prkna – ne, nestoupá již,
leč s žití tribuny jej dolů nesou
a nohy, ruce, duše se jim třesou
a pláč jich dí: Již zvyklý smích se tajiž!
On dopřednesl svoji deklamaci,
pohádku svého žití neveselou
a přec tak vtipnou, rozmarnou a vřelou,
že jenom koncem na své ceně ztrácí
On, jenž tak často v životě nás bavil.
a slzí hořkých hojně povysušil,
teď poprvé nám tváře pozasmušil
tím smutným vtipem, jímž se neproslavil.
[139]
Že neproslavil? – Aj, kdo můž’ to říci?
Zástupy posluchačův za ním spějí,
v jich očích slzy pochvaly se skvějí
a humor kráčí s nimi bledolící.
Na rakvi věnce – v duších paměť živá
a v českého humoru archivech
tak mnohý vtipu sladkobolný vzdech,
tak mnohá jiskra ducha účinlivá! –
Již s Bohem tedy, bratře humoristo,
na poslední tu z Prahy zlaté pouť!
Dejž Bůh ti brzy ráje dostihnout,
kdež mezi svými ctné Ty najdeš místo.
Tě Rubeš, Tyl a jiní uvítají,
již’s kolikráte v žití oslavil;
oč nás jsi tu svou smrtí připravil,
za to Ti zlatou korunu tam dají!
140